Reklamy,prosby a pozvánky→SEM
Kdyby nešla videa,zkuste obnovit stránku!

!! Blog přestěhován na: http://hopeoftomorrows.wordpress.com !!

Sleepwalker's Flight - 4.díl

14. února 2014 v 18:49 | Ai Eater no Kuroyake |  Sleepwalker's Flight
Tak abyste neřekli, že jsem na Valentýna zlá a sobecká a že jen závidím (což není pravda, protože mám svoji malou Miku), řekla jsem si, že napíšu (po pěti měsících, prosím >.<) čtvrtý díl vaší oblíbené povídky Sleepwalker's Flight. (Jo, vlastně byl populární jen první díl -.-"). A dala jsem tam taky náznak shounen-ai... takže to bude do budoucna ještě zajímavý. Doufám, že si to přečte aspoň někdo Q.Q A že mi to mobil nezesral, jako ty díly předtím Q.Q


Sleepwalker's Flight

4. díl

Stál jsem v chodbě. Z dálky se ke mně nesly hlasy. Pomalu, potichu. Plížily se do mého vědomí, připravené udeřit v tu nejneočekávanější chvíli. Pomalu, potichu mě dostat do stavu šílenství. Chodba byla černá, nikde nikdo krom těch plíživých hlasů. Skoro bych tu tmu mohl chytit a kus si odnést domů.

Snažil jsem se přijít na to, jak z toho velkého nic rychle vypadnout. Dlouho se nic nedělo - pak jsem periferně zahlédl světlo. Ty plíživé hlasy říkaly, že to nemám dělat, ovšem mé srdce, můj mozek... já jsem cítil, že musím. Vydal jsem se za tím světlem. Vždycky jsem si myslel, že světlo na konci tunelu... je prostě světlo a pak bílé nic. Nebo bílé všechno? Ovšem tohle bylo tak nějak... jiné. Možná to bylo dáno tím, že jsem nebyl v tunelu, ale v chodbě. Na konci chodby totiž byly dveře. Moc jsem je nezkoumal - prostě jsem vzal do ruky kliku ve tvaru koule a otočil jí...

,,Hikou! Hikou!" Slyšel jsem vzdálené volání na mne. Nechtěl jsem však jít za těmi hlasy, bál jsem se. Procházel jsem se zahradou s kaméliemi - jenže ta nebyla tak krásná, jak by si člověk myslel. Nebyla udržovaná, na kamenných zdech okolo se plazil plevel. Vlastně i všude okolo mezi kaméliemi. Sehnul jsem se a jednu vzal do ruky. Ale netrhal jsem ji, jen jsem ji držel za její krásný červený květ. Kamélie... květina bez vůně. Pod plevelem jsem si všiml něčeho stříbrného. Popošel jsem a znovu si klekl. Začal jsem odhrabovat šlahouny a kořeny, až na světlo vysvitl předmět. Ten předmět byl zrcadlo. Podíval jsem se na sebe. Po dlouhé době jsem se viděl bez šátku - nebo jsem to nebyl já? Obličej se začal děsivým způsobem měnit... až jsem hleděl na děsivého klauna s vyceněnými zuby. To jsem uposlechl volání a procitnul jsem.
Volala na mě mamka. ,,Hikou! Díky bohu, žiješ!" Šťastně se na mě podívala a vyměnila mi chladivý obklad. Pak do mě nacpala nějakou medicínu a já se ponořil znovu do snů člověka trpícího horečkou.

Uviděl jsem ledovou kostku. Přišel jsem blíž k ní. Byla mnohem větší než já. Okolo ní nebylo nic, jen kopec, na kterém jsem stál a široko daleko nic zajímavého. Dotknul jsem se jí, čekajíc mrazivý chlad. Nic se však nedělo. Kostka byla teplá! Opřel jsem si o ni obě ruce, v tom se začala roztékat. Chtěl jsem od ní odstoupit, ale nešlo to. Nějaká síla mě držela vevnitř. Cítil jsem teplé kapky stékající po mých pažích. Bál jsem se, protože jsem si nebyl jistý, jestli je to skutečně voda. Zkusil jsem se posunout trochu dopředu - a hle! To šlo. Pomalu jsem prostoupil stěnou kostky a dostal se dovnitř...
Kde jsem uviděl Ax. Dvanáctou Létající. Stála zády ke mně, celkem daleko. Snažil jsem se ji doběhnout. Jenže čím víc jsem k ní běžel, tím byla dál. Zastavil jsem a bezradně si sedl. Otočila se a pohlédla na mě. Její výraz se změnil. Vlastně celá Ax. Nebyla taková, jako dřív... chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to Ax v mužské podobě... což ale nedávalo žádný smysl. Vstal jsem a nátahl k ní ruku... Když jsem se jí dotknul, rozplynula se.

Zavřel jsem oči a nátahl ruku před sebe - možná v domnění, že by se zas mohla objevit. Cítil jsem něco velmi chladného. Oči jsem otevřel a spatřil... led. Spoustu ledu. Byly z něj udělány různé ,,skluzavky", ledové sochy, sloupy a různé brány. Všechno vyřezané do krásných detailů. Procházel jsem se a zkoumal všechny ty krásné věci. Za sebou jsem spatřil odraz... něčeho... nebo spíš někoho. Otočil jsem se a uviděl Hideakiho. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali, bál jsem se byť jen pohnout. Pak se stala zvláštní věc. Jeho krátké bílé vlasy se začaly prodlužovat - vlastně se prodlužovalo celé jeho tělo, oči se zvětšovaly, mizel nos. V řádu pár minut přede mnou stál drak. Krásný bílý drak.

,,Hideaki?" promluvil jsem na něj. To jsem ale neměl dělat. Drak strašlivě zařval, začal se prodírat přes tu ledovou krásu směrem ke mně. Všechno ničil. A když byl až u mě, otevřel tlamu a z ní se mu vyvalil oheň přímo na mě.

S řevem jsem procitnul a posadil se na posteli, ale oči jsem měl stále zavřené. Opřel jsem si hlavu o dlaň a těžce oddychoval. Všiml jsem si, že mi po tvářích tečou slzy. Z úvah o tom, proč se mi tohle zdá, mě vytrhl něčí hlas.
,,Hikou..." nemohl jsem se pořádně soustředit, nevěděl jsem, kdo to je. Ten někdo mě vzal kolem ramen. Znovu zopakoval mé jméno s jistou bolestí v hlase. Nebo se mi to jen zdálo?

Pomalu jsem otevřel oči a zvedl hlavu. Čekal bych tady kohokoliv jiného, ale jeho ani ve snu ne. Na mysl mi vytanula vzpomínka na poslední noční můru... Nemohl jsem se ovládat - zakřičel jsem a omdlel.
* * *
"Ax! Ax! Zvedni to..." volal jsem zoufale do telefonu. Drtil jsem v ruce Hikouovu přikrývku a modlil se, aby to Ax zvedla. Konečně.
"Hideaki? Děje se něco?" zeptala se s obavami v hlase.
"Hikou... on..." nešlo to. Taktak jsem zadržoval slzy. Uklidnil jsem se a zkusil to znovu. "Pošli Satsuki. Že se s ním něco děje, má hrozně velkou horečku a..."
"Hideaki, uklidni se. Za chvilku jsem tam, Sats taky. Vydrž." zavěsila. I když se moc snažila, odvahu mi nedodala.
Čekal jsem opravdu jen chvíli. Ax, která získala schopnost teleportace, tu byla téměř hned. Všichni z nás se se schopnostmi Létajících vypořádali za jednu noc. Hikou už s tím bojuje tři noci. O horečce ani nemluvím.
Na Satsuki jsme čekali trochu déle. Stále jsem sledoval Hikoua, jestli ještě dýchá. Když cvakly dveře, vyskočil jsem a běžel ze schodů za Sats. Celou cestu musela utíkat, protože byla udýchaná. Hnal jsem ji do schodů, musel jsem si být jistý, že Hikou přežije.
Vešla do pokoje a sedla si na postel, kde Hikou ležel. Zavřela oči - nejspíš, aby koncentrovala svoji mysl. Pak pozvedla ruce a z nich jí vystřelilo bílé světlo, které namířila Hikouovi na srdce. S Ax jsme ji sledovali se zatajeným dechem.

"Už by to mělo být ok. Zítra mu bude líp. Pro jistotu tady s ním někdo zůstaňte - pozítří uděláme první schůzi."
 


Komentáře

1 Ráďuše Ráďuše | Web | 1. března 2014 v 18:42 | Reagovat

Teda, při hledání jsem narazila na tebe objeve :) Asi jsem udělala chybu, že jsem to nevzala od prvního dílu, ale snad se nic nestalo, že jsem si jako první přečetla tohle, protože to hned doženu. Supr :)

2 Nemesis Nemesis | Web | 24. července 2014 v 15:15 | Reagovat

úžasné tak teď jsme fakt nažhavená na další díl díky za to že si to napsala XD

3 Blackie ~ Hell ☆*:.。. o(≧▽≦)o .。.:*☆ Blackie ~ Hell ☆*:.。. o(≧▽≦)o .。.:*☆ | E-mail | Web | 25. ledna 2015 v 13:33 | Reagovat

Hej jako to s tím klaunem :D Nemám klauny ráda až mi z toho naskočila husí kůže :D
Jak je vidět zatím se to rozjíždí, ale dobře a rychle se to čte :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama