Reklamy,prosby a pozvánky→SEM
Kdyby nešla videa,zkuste obnovit stránku!

!! Blog přestěhován na: http://hopeoftomorrows.wordpress.com !!

Sleepwalker's Flight - 5. díl

30. března 2014 v 18:54 | Ai Eater no Kuroyake |  Sleepwalker's Flight
Konbanwa, minna! ^^* Tak, jak jsem slibovala, jsem tady s dalším dílem Sleepwalker's Flight, i když to teď čte pouze jedna osoba. Stále doufám, že to zaujme ještě někoho z vás... ale doufat asi můžu stále dál, že? Nu, každopádně přeju těm, kteří si to budou číst, aby se jim to líbilo a za každé připomínky nebo kritiku budu velice ráda.~


Sleepwalker's Flight

5. díl

O minulých dnech ani nemá cenu mluvit. Všechno se seběhlo tak rychle - jako když nastoupíte do Šinkanzenu v Tokyu a zanedlouho urazíte tak dlouhou vzdálenost do Osaky. Po tom, co mě Satsuki vyléčila, se konal sněm. Myslel jsem, že to jakožto třináctý Létající budu zařizovat já, ale tak nějak mi nikdo nedal vědět. Vlastně dal, ale až pár hodin před sněmem. Vyřešili jsme tam celkem dost věcí - třeba to, že se rozdělíme do skupin. Jedni budou mít za úkol pomáhat náměsíčným v hledání jejich duší a druzí hledat údajnou organizaci, která pokusy náměsíčných maří. Já byl v té druhé "verzi skupin". Čili jsem byl zapleten do honu na organizaci, o níž jsme nic nevěděli a dokonce si ani nebyli jistí, zda-li opravdu existuje. Ale snažit jsme se museli.

Právě jsem šel ze sněmu domů - s tím rozdílem, že místo měsíce na mne dohlíželo slunce. Horovo zdravé oko. Byl osvobozující pocit něco vykonávat, ale s tím, že jsem mohl ovládat své tělo. Vstoupil jsem do metra a čekal, až přijede souprava. Lidé na mě trochu civěli. Za těch pár dní jsem se naučil je ignorovat.
Můj zrak upoutala dívka stojící opodál. Nemohl jsem si pomoct, ale byla mi hrozně povědomá. Chvíli jsem pátral v mysli, ale ta myšlenka mi stále unikala. Jako žlutý motýlek, kterého jsem chytával jako malý. Užuž jsem ho měl, ale pak se mi opět vysmekl. Mé snažení vzpomenout si přerušilo skřípění kol. Metro bylo tady. Nastoupil jsem a pořád ne a ne si vzpomenout.
Došlo mi to až po několika zastávkách, když jsem si vzpomněl na nemocnici a mou slavnou příhodu. Pleskl jsem se do hlavy, že já blbec na to nepřišel už dřív. Lidé se na mě teď koukali ještě hůř, ale co na tom, já byl šťastný, že jsem chytil svého motýlka. Byla to ta dívka, které jsem zachránil život, a dalo se říct, že díky ní jsem se stal jedním ze Třinácti.
Rozhlédl jsem se po vagonu, zdali ji neuvidím. Štěstí mi dnes bylo nejspíš hodně nakloněno. Vagon byl celkem prázdný, takže i když stála na druhé straně, krásně jsem na ni viděl. Viděl jsem ji jen v noci, takže si pořádně nepamatuju, jak vypadala, ale cosi mi říkalo, že tenhle člověk je právě ona. Poznal jsem ji podle očí - takhle krásně hnědé jsem nikdy neviděl…
Zatřepal jsem hlavou, abych ze sebe smetl nepatřičné myšlenky.
Měl jsem ještě pár věcí na zařizování a pak se stavit za Hideakim, ale ta "moje dívka" vystoupila a nějaký hlásek mi říkal, ať jdu za ní. Tak jsem vyběhl ven, aby mi neutekla a vydal se na svou první pronásledovací misi. Připadal jsem si jako Hercule Poirot, pronásledující nějakého podezřelého ve snaze zjistit, zdali je to vrah či ne. Smísil jsem se s davem před schody. Měl jsem velkou výhodu a to tu, že jsem byl na obyčejného Japonce šíleně vysoký. Mohl jsem si být jist, že mi dívka neuteče.
Dnes jsme všichni dostali talismany Létajících. Pro tuto příležitost se mi zrovna jeden hodil. Vytáhl jsem z kapsy kus pochybně vypadající látky. Nevěřil jsem tomu, že bude fungovat. Bylo asi pošetilé tohle zkoušet na místě, kde na vás každý vidí, ale zrovna tehdy mi to bylo jedno. Přiložil jsem si látku na mé srdce - bušíc jako o závod. Zahalila mě tmavá látka, lidé kolem mě začali překvapeně mrkat a já jen doufal, že talisman skutečně funguje.

Zamířili jsme do čtvrti, kde jsem to neznal. Tokyo bylo veliké a já se navíc narodil jinde. Nechtělo se mi věřit, jak je tahle část špinavá. Tipnul bych si, že se tady shromažďují feťáci a různá pochybná individua. Šli jsme dlouho pěšky a cestu zpátky jsem si už nepamatoval. Bylo tady šero, ačkoliv byly teprve tři odpoledne. Nezbývalo mi nic jiného než dál jít za tou dívkou (mimochodem, ani její jméno jsem neznal) a jen doufat, že si mě nevšimne. A pak mě samozřejmě dovede do civilnější části Tokya. Zatím bohužel nevypadala, že by něco takového chystala.
Došli jsme až k velké budově, tipoval jsem, že tam je nějaký sklad. Třeba tam jsou nějaké bomby, zbraně, zabití lidé nebo jen kupa peněz. Ano, i v takovéhle situaci pracovala má mysl naplno. Nevěděl jsem, co od toho čekat, tak jsem si prostě různě vymýšlel.
Dívka obešla sklad a prošla kolem tří obřích krabic naskládaných na sobě. Na chvíli jsem ji ztratil z dohledu, ale za chvíli jsem ji dohnal a viděl, jak se za ní zavřely dveře skladu.

Tak nějak jsem cítil, že zrovna tohle je důležité a potřeboval jsem se nějak dostat dovnitř. Chodil jsem před dveřmi a snažil se na něco přijít. Na přemísťování žádné talismany neexistovaly a nemohl jsem prostě jen tak otevřít dveře a vstoupit.
Myšlení pro mě po chvíli bylo už moc náročné. Jen tak ze zvědavosti jsem sundal jednu z krabic a chtěl se podívat, co v ní je. Nebylo tam však vůbec nic - přesto, ač byla krabice papírová, byla neuvěřitelně těžká.
Jal jsem se obcházet sklad. Byl opravdu obrovský, ale nikde nebyla žádná okna. Neměl jsem šanci se tam nějak dostat… Když už jsem byl na odchodu, všiml jsem si malé škvíry ve stěně. Ani nevím, jestli se tomu dalo říkat stěna. Ale pokud mohou být stěny z plechu, tak dejme tomu.
Šel jsem blíž si ji trochu prohlédnout. Byla tak akorát, aby se jí prosmýkl člověk jako já. Srdce mi začalo bušit v hrudi jako uvězněný motýl, který chce vyletět ven ze zavřené sklenice. Sundal jsem ze sebe plášť a zkusil prolézt otvorem.
Šlo to velice ztěžka, ale nakonec jsem se dovnitř dostal. Očekával jsem černočernou tmu, ale nic takového na mě nečekalo. Byl jsem skryt za několika krabicemi navršených na sobě. Srdce mi začalo bušit ještě rychleji. Ve skladu se svítilo a slyšel jsem několik hlasů. Vylezl jsem zpoza krabic, abych mohl slyšet, o čem se ti lidé baví.
Pomalu jsem přešel za další krabice a vykoukl. Spatřil jsem dívku, kterou jsem sledoval a další čtyři muže, které jsem neznal. Tak tohle je ta děsně zabijácká organizace, kterou hledáme. Neubránil jsem se uchechtnutí. Bohužel jsem tohle neměl dělat. Měl jsem co dělat, abych se dostatečně rychle stačil schovat za krabice, protože se členové této organizace otočili mým směrem. Naštěstí to nijak neřešili a dál pokračovali v rozhovoru. Já už raději zůstal za krabicemi.
"Nemůžeme přece přestat, když už jsme s tím začali!" řekla dívka.
"A co chceš dělat? Ti prašivci už na nás přišli…" odvětil hlas patřící klukovi přibližně v mých letech.
"Něco bych měla…"
"Aki, ty tvoje nápady, no ne-" nestačil větu dopovědět další z hlasů.
"Začneme vraždit i je!" Vykřikl poslední z hlasů.
"Cože?" podivili se ostatní.
"Zahrajeme si s nimi hru…" Tohle mi bohatě stačilo, aby se mi udělalo špatně a začal se pomalu sunout k otvoru ve zdi. Neslyšně. Nechtěl jsem jim posloužit jako první oběť.
Když jsem byl skoro u těch velkých krabic, začal mi vibrovat telefon a později se celým skladem rozléhalo moje vyzvánění. Na útěk bylo už moc pozdě.

"Ale, ale, kohopak to tu máme?" Uchechtl se jeden z hlasů a mně se udělalo temno před očima.
 


Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 2. dubna 2014 v 14:52 | Reagovat

*Q* to je boží, je to napínavé~ *-* Dalšíí Aiíí

2 Nemesis Nemesis | Web | 5. července 2014 v 19:55 | Reagovat

wow tohle je naprosto úžasný prosím další díl

3 Blackie ~ Hell ☆*:.。. o(≧▽≦)o .。.:*☆ Blackie ~ Hell ☆*:.。. o(≧▽≦)o .。.:*☆ | E-mail | Web | 25. ledna 2015 v 13:37 | Reagovat

Mám takové tušení že ta holka co jí sledoval bude mít v tomto příběhu ještě nějakou roli :D Že b ona byla jeho spřízněnou duší :D Ale určitě ho z toho maléru vyseká když na něj přišli :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama