Reklamy,prosby a pozvánky→SEM
Kdyby nešla videa,zkuste obnovit stránku!

!! Blog přestěhován na: http://hopeoftomorrows.wordpress.com !!

Sleepwalker's Flight - 6. díl

8. července 2014 v 20:27 | Ai Eater no Kuroyake |  Sleepwalker's Flight
Zdravím. Po srdceryvném boji s počítačem a telefonem se mi podařilo všechno nahodit zpátky a já jsem ráda, že vám mohu představit můj nejnovější díl Sleepwalkeru. Považuju ho za zatím můj nejpovedenější díl, tak doufám, že se vám bude taky líbit.
Pokud by ještě někde byly nějaké chyby ve smyslu chybějícího textu, napište =] A taky napište, jak se vám to líbilo! =3


Sleepwalker's Flight

6. díl

Zapotácel jsem se a upadl na kolena. V pádu jsem se předklonil a musel se podpírat rukama. Srdce mi bilo jako o závod a začalo se mi špatně dýchat. Všude kolem sebe jsem slyšel chechtání. Zlověstné chechtání. Udělalo se mi zle a už už jsem se chystal obsah svého žaludku vyhodit ven. V tu chvíli jsem omdlel.

Vím, že to v tu chvíli ode mě nebylo moc důstojné (jen tak si omdlít), ale mohl jsem být rád, že jsem z toho vyšel ještě relativně dobře. Probudil mě zvuk otevírajících se dveří. Nebylo mi ještě nejlíp, tak jsem zůstal v takovém polospánku, byť to byla osudová chyba. Podle kroků, které mířily ke mně, jsem usoudil, že je to muž. Tipoval jsem, že to bude šéf tohoto gangu. Určitě byl hrozně vysoký - snad vyšší než já. Vzal do ruky mou hlavu a probudil mě tím, že se mnou práskl o zeď. Lepší budík jsem nikdy nedostal.
,,Vstávej, ty ufňukánku!" Zařval nově příchozí. Ani jsem se neodvažoval mluvit. Prostě jsem vstal a přešel k němu.
,,Pracky dopředu," zakřičel znovu. ,,Ale dělej!" Na ruce mi nasadil silná pouta, zařezávajíc se mi do masa.
,,Jdeme!" zavelel a já už poslušně jako beránek cupital za ním. Snažíc se vydržet tu ukrutnou bolest.
Přes spoustu klikatých temných uliček jsme se dostali do skladu. Ale ne toho, kde jsem byl předtím. Tenhle byl špinavý, zatuchlý a temný. Možná, že jsme se ocitli pod zemí. Snažil jsem se přijít na to, co přijde teď.
Muž zapískal na dva prsty - přiběhli jeho kumpáni. V ruce každý držel vzduchovku.
,,Víš, co tě teď čeká?"
Mírně jsem zavrtěl hlavou, že ne. To byla další z mých chyb.
,,Tak se koukej!" Zasmál se muž i jeho banda. Připadal jsem si jako v cirkuse. Kde jsem hlavním hřebem programu. Vycvičený dělat přesně to, co po mně chtějí. Mužovi podřízení zvedli vzduchovky a začali střílet. Pud sebezáchovy převálcoval důstojnost. Vytrhl jsem se z mužova ocelového sevření a utíkal se schovat za nejbližší bednu.
Tohle byla hra. Pěkně sadistická hra. A její hlavní obětí jsem já. Není to zas takový rozdíl od cirkusu.
Chvilku jsem čekal, jestli se moje oči nepřizpůsobí té tmě. Když jsem začal lépe vidět, pomalu jsem se sunul podél zdi a naslouchal, jestli za mnou nikdo nejde. Jediné, co bylo slyšet, byly moje kroky. Snažil jsem se chovat co nejtišeji. Srdce jsem měl až v krku, nedokázal jsem říct, co se to děje. Tohle mě nikde neučili. Jestli vyjdu živý, přísahám, že zařídím, aby se to začalo vyučovat.
Jak jsem se sunul podél zdi, narazil jsem na něco hrbolatého a studenějšího, než byla zeď. Rozhlédl jsem se na obě strany. Nikde nikdo. Začal jsem ošmatávat tu studenou věc. Byla to malá dvířka. Vzal jsem za malou kliku a zašátral ve tmě. Vytáhl jsem nějakou krabičku. Neviděl jsem, co to je. Musel jsem se dostat ke zdroji světla. A to znamenalo vyjít z bezpečného objetí tmy přímo napospas mužům se vzduchovkami. Děsivým klaunům.
Ale risknout jsem to musel. Měl jsem alespoň naději. A i za naději stojí bojovat!
Pomaloučku jsem se sunul k jedné z hlavních chodeb skladiště, kde bylo světlo alespoň ze starých ušmudlaných žárovek. Musel jsem se došourat až úplně pod žárovku, což nebylo optimální. Než se spustila kanonáda, zjistil jsem, že ta krabička je mobil. A tudíž mám šanci se odtud dostat živý. Tedy, pokud nepodlehnu té děsivé smršti žihadel.
Zoufale jsem se běžel schovat. Moje mysl prahla po bezpečném objetí tmy, kde bych mohl spokojeně usnout a probudit se doma do teplého slunečného dne. Ale nebyl jsem ani doma, ani mi nebylo teplo, natož abych zde narazil na slunce.
Celý udýchaný jsem se opřel o obří bednu, která byla mým dosavadním útočištěm. Musel jsem najít další součástky telefonu. Prostě musel. Když jsem otevřel kryt, chyběla baterie a SIM karta. Někde tady to musí být. Jenže, kde to tady asi tak mám najít? Kde? Tohle skladiště je ohromný! Kolik zasraných beden tady je. Kolik těch pitomých lidí, co jen prahnou po mojí smrti. Propadal jsem stále většímu zoufalství. Měl jsem dojem, že se každou chvíli zblázním. Začal jsem křičet. Mlátit do krabic. Volat o pomoc. A pak to přišlo. Trefila mě kulka. Zoufale jsem začal znovu utíkat s krvácející nohou. I když jsem byl bez sebe strachy a nakonec to chtěl vzdát. I když z mých silných slov už nic nezůstalo, stále jsem byl naživu. A bylo jen na mně, na jak dlouho.
,,Tak kdepak jsi, chlapečku? Neschovávej se!" Ozval se ženský hlas. Byla to ta holka, kterou jsem zachránil. Ta holka, která mě dovedla až sem. Vykoukl jsem zpoza svého úkrytu. Stála zády ke mně. Pořádně jsem si ji prohlédl. Na zbrani měla přidělanou nějakou krabičku...
Cvaklo mi to. Baterka! Rychle jsem přemýšlel, co udělat. Ale vykašlal jsem se na to, když se začala otáčet.
Vyrazil jsem vpřed. Chytil jsem ji za bradu a trhl k sobě - jak nás to učili na Wing Chunu - a když padala, dal jsem ji jako přídavek do obličeje pěstí. Moment překvapení stál na mé straně.
,,Sorry, ale bylo to nutný," omluvil jsem se, aby se neřeklo a vzal jí vzduchovku i s náboji. Zbývalo mi najít pouze SIMku.
Zaslechl jsem nějaký zvuk. Dusalo ke mně několik párů bot. Určitě mě museli slyšet. Šel jsem se schovat na své původní místo, uši našpicované. Přiběhli sem tři chlapi. Ihned si všimli holky na zemi, které chyběla zbraň. Štěstí mi nehrálo do karet.
,,Tak ji dostal," promluvil jeden z chlapů.
,,Teď tady máme neopeřený kuřátko, pobíhající s bouchačkou," všichni se zasmáli.
Rychle jsem se zasunul zpět do úkrytu a vyčkával. Věděl jsem, že se už dlouho neudržím, protože ti chlapy mě naštvali a já se jim chtěl pomstít. Přišla vlna nové energie. Nepoznával jsem sám sebe, ruka mi sjela ke spoušti. Měl jsem strašnou chuť zabíjet. Chtěl jsem vidět, jak budou trpět, jak budou prosit o pomoc. Posunul jsem se z úkrytu.
,,Já vám dám kuřátko," tiše jsem se zasmál a namířil jednomu z chlapů na hlavu. Zmáčkl jsem spoušť. Ozvala se ohlušující rána. Kapičky krve se rozlétly všude kolem. Muž se skácel k zemi. A já pocítil touhu zabít dalšího.
Rychle jsem se opět schoval a nabil vzduchovku. Vyklonil jsem se a už pálil na dalšího. Prásk! Jelikož jsem neměl tolik času na zamíření, kulka ho strefila do ramene. Ale i to byl úspěch. Muži byli zmatení a já už pálil znovu. Tentokrát jsem se trefil a ukojil svou neutuchající touhu po zabíjení. Už zbýval jen jeden.
,,No nazdárek," vystoupil jsem ze svého úkrytu. ,,Velmi rád tě poznávám. Bavíš se?" Zasmál jsem se. Překvapilo mne, že naproti stál kluk zhruba v mém věku. Ale jemu chybělo mé šílenství. Třásl se, zbraň mu vyklouzla z rukou.
,,Pověz mi, máš tady mobil?" Kluk neodpovídal. To mě pěkně vytočilo. ,,Tak hele," přistupoval jsem blíž k němu. On se snažil utéct, ale zakopl o mrtvolu jednoho z chlapů a spadl. Plazení mu bohužel tak dobře nešlo a brzy byl až u zdi. ,,Buď mi budeš odpovídat, nebo s tebou udělám tohle," klekl jsem si a ukázal na mrtvoly. ,,Takže, lásko, co si vybereš?"
Kluk se strachy skoro ani nehýbal, ale nakonec se přemohl a vyndal z kapsy mobil.
,,No vidíš, že to jde," poplácal jsem ho po tváři a následně zapnul mobil. Vytočil jsem číslo.
,,Ax?" Zeptal jsem se. Když se mi dostalo odpovědi, vysvětlil jsem, kde se nacházím. Byla úleva vědět, že pro vás někdo jede. Bohužel mě mé šílenství moc neopustilo. Jakmile jsem zavěsil, ozvala se znovu neukojitelná touha po zabíjení.
,,Víš, krásně jsi mi posloužil," nahnul jsem se až k němu, abych mohl lépe vnímat jeho strach. ,,Ale všechno jednou končí. Mrzí mě, že si s tebou nemůžu pohrát dýl, nebo že tě nemůžu nechat naživu. Ale co kdybys pak o mně někomu něco řekl, že?" Šeptal jsem mu. Nabil jsem si svou zbraň. ,,Sbohem."
Prásk!

Od mužů jsem posbíral několik nábojů do vzduchovky, které jsem si uložil do kapsy. A získal jsem baterku, kterou si teď svítím na cestu. Mobil jsem tam nechal, dokonce i ten ,,můj". Pomoc je na cestě, netřeba se zatěžovat.
Nedaleko od místa, kde jsem povraždil ty tři chlapy, byly dveře, kterými jsem vešel do jakési chodby. Pevně jsem doufal, že vede ven.
Šel jsem už pěkně dlouho, nikde žádné dveře. Musel jsem jít přesně za nosem.
Po delší době to v chodbě začalo pěkně smrdět. A já uviděl dveře. Vzal jsem za kliku a otevřel. Nacházel jsem se ve staré čističce. Už je léta zavřená, ale smrad je tu stejně perfektní. Jak jsem se tam tak rozhlížel, uviděl jsem pohyb. Pak už se zase všechno událo děsně rychle.
Na rampě nade mnou stály další tři vysoké postavy. Zpozorovaly mě a samozřejmě začaly střílet. Nebylo kam se schovat. Vzduchovku jsem měl nabitou a podařilo se mi vystřelit. Ale netrefil jsem se. Zahodil jsem baterku a zkusil to bez ní. Nestřílel jsem poprvé - když jsem byl malý, střílel jsem závodně. Jednoho jsem sejmul, ale vzápětí schytal dvě kulky. Nezáleželo na tom, dal jsem se na útěk.
Proběhl jsem kovovou lávkou do další chodby. Nikde opět nebyly žádné dveře (nebo jsem si jich aspoň nevšiml), mohl jsem běžet pouze dopředu. Ale ztrácel jsem síly. Byl jsem už moc vyčerpaný. Z plic jsem vymáčkl poslední vzduch, doběhl ke dveřím...
Otevřel jsem je...
Uvítalo mě bílo... světlo... byl jsem venku...
Zachytily mě něčí ruce a přitiskly si mě pevně k sobě...

V tu chvíli mi bylo opravdu jedno, do čí náruče jsem spadl. Byl jsem rád za to, že jsem se dostal živý na světlo. Ale hra nekončila. Stále nás ještě mohli pronásledovat.
Někdo se mnou zatřepal. ,,Hikou, Hikou. Neusínej, ještě nesmíš spát!"
Ten hlas jsem odněkud znal, ale zaboha jsem si nemohl rovzpomenout odkud. Bylo to jedno. Hlas mi byl povědomý, takže jsem ho uposlechl a snažil se neusínat.
Kolem mě to burácelo, jako když vlny narážejí na útesy. Bylo to nesnesitelné. Ze všech sil jsem se snažil přestát ten rachot. Ale i když to nešlo vydržet, tak nějak mě to stále uspávalo.
Někdo mě zvedl, a buď mě držel v náručí, anebo na něco položil. Nevnímal jsem nic a začal pomaličku usínat...

Probudil jsem se v autě. Správnější by bylo říct v dodávce. Příšerně mi třeštila hlava, zkusil jsem se posadit. Dodávka v šílené rychlosti zabočila a mě to odmrštilo na druhou stranu. Automaticky jsem se chytil za hlavu. Byla to pořádná pecka.
I když mě zajímalo, kdo mě to osvobodil, neměl jsem odvahu postavit se a podívat se malým okénkem dovnitř kabiny. Tak jsem tam jen tak seděl a čekal...
Za nějakou dobu dodávka prudce zabrzdila a otevřely se dveře. Ulevilo se mi, když jsem uviděl Hideakiho záplavu bílých vlasů.
,,Ale, ale, vítej zpět mezi živými," usmál se. ,,Prej tady s tebou mám bejt a krejt nám záda, kdyby náhodou něco." Zašmátral ve veliké černé tašce a vylovil z ní nějakou černou střelnou zbraň. Nikdy jsem se o zbraně moc nezajímal, takž jsem nevěděl, co to je. Hideaki si nejspíš všiml mého nechápavého pohledu, protože se dal do vysvětlování.
,,Seznam se - tohle je samopal Uzi. Nějakou ráží a tak tě zatěžovat nebudu, stačí ti jen to, že má zásobník na 50 střel."
,,Aha," na nic jiného jsem se nezmohl. Bolest stále neustupovala a mozek nechtěl informace zpracovávat.
,,Mimochodem, tohle ti posílá Sats. Rozžvejkat a spolknout."
Chutnalo to pěkně odporně, ale účinky byly skvělé. Za chvíli se z ukrutné bolesti stala jen menší, tupá bolest.
,,Ax, jedem!" Zavolal Hideaki přes skleněné okénko v kufru dodávky. Vzápětí se ozvalo nastartování motoru a dodávka se jako kulový blesk vyřítila na silnici.
,,Jo, a mimochodem, seznam se se svým novým parťákem. Jmenuje se Thompson M1 A1. Rok výroby 1943. Taktéž samopal. Zásobník na 30 nábojů," pyšně ho vyndal z černé tašky a s úsměvem mi ho podával. Díval jsem se na něj jak na někoho z jiné planety. Nevěděl jsem, co jiného udělat, a tak jsem si zbraň i s několika zásobníky vzal.
,,K čemu... Proč mi to dáváš?"
,,Člověče, po nás tady jde nějaká mafiánská organizace, snaží se nás všechny zabít, a ty se mě ještě zeptáš, proč ti to jako dávám!? Hikou, tenhle Thompson je jedna z mejch vzácností, měl bys bejt rád, že tě tady nenechám chcípnout!" Hideaki byl fakt naštvaný. Tohle jsem v plánu neměl. Musel jsem si to nějak vyžehlit.
,,Já to chápu... A jsem rád, že mě nenecháš chcípnout... Ale já v životě nedržel nic jinýho než vzduchovku..."
,,Hikou, stačí jen věřit," přerušil mě a tím uzavřel naši debatu. A já si říkal, co o tomhle člověku vlastně vím.

Dál jsme seděli mlčky. Ani mně, ani Hideakimu se nechtělo mluvit. Když jsme takhle proseděli dobrou hodinu (a já začal usínat), ozvala se ohlušující rána, pak se dodávka naklonila k jedné straně a dostala smyk.
Pořádně to s námi trhlo. Rychle jsem vyskočil na nohy a snažil se zjistit, co se stalo.
Opatrně jsem začal vylézat ven, ale to se ozvala další rána a těsně vedle mě se do plechu zavrtala kulka. S vystupováním jsem si to rozmyslel. V cuku letu jsem za sebou zavřel dveře a sesunul se na podlahu.
,,Tohle nebyl moc dobrej nápad, co?" Hideaki. Ach jo, po naší výměně názorů mu bude chvíli trvat, než se hodí do pořádku.
Radši jsem mu nic neodpověděl. Šel jsem si sednout do kouta a snažit se vymyslet, co dál. Jenže to jsem taky neměl dělat.

Dodávka zřejmě stála na kraji útesu. Převrátila se. A my už jen padali dolů a dolů...
 


Komentáře

1 Saskie Sasaki Saskie Sasaki | E-mail | Web | 9. července 2014 v 1:02 | Reagovat

O,O Napínavé! Poutavé! Úžasné! *-* Ta akce! Dobrá práce Aiuš!

2 Ai Ai | 9. července 2014 v 15:54 | Reagovat

[1]: Jé, moc děkuju! Těší mě, že to aspoň někdo čte ^^*

3 Nemesis Nemesis | Web | 13. července 2014 v 9:53 | Reagovat

naprosto úžasné už se nemůžu dočkat dalšího dílu

4 Blackie ~ Hell ☆*:.。. o(≧▽≦)o .。.:*☆ Blackie ~ Hell ☆*:.。. o(≧▽≦)o .。.:*☆ | E-mail | Web | 25. ledna 2015 v 13:42 | Reagovat

Wau tak tohle byl nadupanej dííl :D Ale jako ty sadisto :D pouta co se zařezávají do masa a zmlácení holkky :D že se nestydíš xDDDD Ale je to dobrý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama