Reklamy,prosby a pozvánky→SEM
Kdyby nešla videa,zkuste obnovit stránku!

!! Blog přestěhován na: http://hopeoftomorrows.wordpress.com !!

Sleepwalker's Flight - 8. díl

14. prosince 2014 v 20:07 | Ai Eater no Kuroyake |  Sleepwalker's Flight
Hey guys!~ Dneska jsem tu již s druhým článkem za tento den, yay!~ Přináším vám osmý díl této povídky - a jak jinak než se strašně velkým zpožděním! Ale who cares, vždyť mě přece znáte. Doufám, že jste všichni celí natěšení a budu tady mít spoustu komentářů > v < (ano, vždycky si myslím, jak strašně moc budete povídku komentovat a ono nikdy nic ._.). Nu co, pro těch pár lidí to stejně má cenu psát.
A na co se můžete těšit? Hikou, Ax a Hideaki se ocitnou uprostřed bitvy a opět si budou muset svůj život zasloužit. Tahle bitva taky bude jedna z posledních a bude předzvěstí něčeho mnohem, mnohem většího...

Sleepwalker's Flight

8. díl

Běžel jsem za Hideakim, s Ax v patách. Nemyslel jsem si, že tam někde najdeme nějaký bunkr. Ale Hideaki vypadal tak odhodlaně… Jako by tam ten bunkr opravdu byl.
,,Nechci nic říkat," začal jsem s protestem. ,,Ale tady je jen les. Kde jako vidíš bunkr?"
Běžel jsem za Hideakim, s Ax v patách. Nemyslel jsem si, že tam někde najdeme nějaký bunkuž jsem se na nic neptal. Neprotestoval. Jestli chceme přežít, musíme si věřit.
Hideaki doběhl k zelenému porostu. Na chvilku se zastavil a pak zmizel. Z čistajasna se vypařil. Nebylo po něm ani stopy. Ovšem žádný výstřel jsem neslyšel. Zastavil jsem a opatrně přišel k místu, kde se Hideaki vytratil. Všiml jsem si tmavšího místa a šel o kousíček dál…
Otevřela se přede mnou místnost. Hideaki nekecal. Měl pravdu. Ale to bych mu nikdy nepřiznal.
,,Kde je Ax?" Zeptal se mě. Až teprve teď mi to došlo. Ax tu nikde nebyla. Ani nevím, jestli šla za mnou dovnitř.
"Ax? Ax, kde jsi?" Začali jsme volat, hledat uvnitř bunkru. Ale Ax nikde nebyla. Jak je to možné? Ax... co jsi tam dělala? Mělas jít hned za mnou…
Hideaki vyběhl ven. Šel jsem ihned za ním. Museli jsme objasnit, co se tady stalo.
"Bitka," řekl jednoduše. "Koukni na ty stopy."
"Unesli ji? Nebo zabili?" Nedokázal jsem si představit, že Ax by byla mrtvá… tak jako Scarlett...
"Mrtvá není. Nebo snad vidíš krev?"
Jakožto Třináctý jsem se měl stále co učit. Rozhodně jsem nebyl tak dobrý v dedukci nebo ve zbraních jako Hideaki. Nebyl jsem ani tak chytrý jako Ax. Neuměl jsem řídit auto jako Scarlett. Uměl jsem vůbec něco?
"Tak jdeme stopovat," navrhnul jsem.
"Nejdřív zbraně," zarazil mě Hideaki. Ale kde je sakra chtěl sehnat?
Šel zpět do bunkru, chvíli tam rachotil, až nakonec přinesl dvě velké pušky. "Bude nám to muset stačit."

Běželi jsme po prašné cestičce vedoucí lesem. Únosci si ani nedávali práci se zamaskováním stop. O to víc jsme to měli lehčí my.
Nemluvili jsme. I když mi toho na srdci leželo víc, usoudil jsem, že až se Hideaki bude chtít bavit, začne sám. A po tom, co se mezi námi stalo, nehrozilo, že to bude nějak brzy. Ale spolupracovat jsme museli a já byl rád, že to ještě nezabalil.
Doběhli jsme na větší mýtinku. Slunce se zatáhlo, oblohu lemovala rouška tmy. Na mýtině byly slyšet hlasy. A křik. Nemohla to snad křičet Ax…?
"Jdem. Tohle jde do tuhýho, dělej." Přetrhl mé úvahy Hideaki a já chtě nechtě prostě musel jít. Bál jsem se, že tam na mě bude čekat něco, co nechci vidět. Něco, co jsem zavinil já. Něco, co už se nedá vzít zpátky. Něco, za co bych měl pykat.
Rozprostřel se před námi děsivý obrázek. Lidé pobíhající sem a tam. Oheň. Spousta krve. A kostka ledu. Kostka ledu?
Ihned jsem si vzpomněl na můj sen. Má to nějakou souvislost? A pokud ano, co to znamená? Netušil jsem a doufal, že tohle je jenom sen, ze kterého se brzy probudím.
Do vřavy na mýtince se nám podařilo proklouznout snadno - všude panoval zmatek a ten nám krásně hrál do karet. Začali jsme hledat Ax. Nesměli jsme to dělat moc okatě, museli jsme předstírat strach a zachovávat paniku. No, nevím, jak na tom byl Hideaki, ale u mě ten strach byl opravdový. Pomalu jsme se začali přibližovat ke kostce ledu. Stála skoro uprostřed mýtinky, nikým nepovšimnuta. Zdálo se, jako by to byla iluze a kostka tam vlastně nebyla. Nikdo ji nehlídal. Což bylo divné, určitě musela být důležitá pro toho, kdo tohle celé vymyslel.
Přišli jsme blíž a začali kostku zkoumat.
"Není ničím uchycená," všimnul jsem si.
"Hm, hm," zabručel Hideaki. "Jakej tady, sakra, má účel?" Začal kostku obcházet a v tom se zarazil. "Něco bys měl vidět."
Obešel jsem kostku z druhé strany, přistoupil blíž a připravoval se na nejhorší. A že jsem měl co dělat. Byla tam Ax. V té kostce ledu byla spící Ax. Nebo byla už mrtvá…?
"Ž-žije ještě?" Třásl se mi hlas, nevěděl jsem, co tohle má znamenat.
"Nevim, doufej, že jo."
Ještě chvíli jsme tam stáli a přemýšleli, co udělat dál.
"Jak ji odsud dostanem?" Přerušil ticho Hideaki. Začal kopat do ledu, ale ničemu to nebylo platné. Kostka se nehnula ani se od ní neoddělila žádná část.
"Myslím si, že se odsud nedostane. A ani vy dva."
Vlasy mi na hlavě začaly hrůzou vstávat. To snad ne! Že by past…?
Pomalu jsem se začal otáčet a čekal, co přijde dál. Pokradmu jsem sledoval Hideakiho, který na místě ztuhnul. Přišlo mi to jako věčnost, než jsem se otočil a spatřil naše protivníky tváří v tvář. Totiž tváří v masku. Bylo jich celkem sedm - oblečeni byli v černém a tváře měli zahaleny šátkem. Koukalo na nás jen sedm párů očí. Sedm zlověstných párů.
"Půjdete dobrovolně, nebo se budete bránit, koťátka?" Zavrčel - nejspíš - jejich vůdce. Hideaki byl stále ve stavu transu a mně vyschlo v krku. Je tohle snad definitivně konec? Skončí tohle celé ještě dřív, než to začalo?
"Tyhle už sou nepoužitelný," smál se jeden z dalších. Vypadalo to nepřirozeně, jelikož mu nebylo vidět do obličeje a jeho oči se nesmály. Nebyl to smích od srdce. Byl to drsný a sadistický smích.
Připadal jsem si jako ve snu. A doufal, že se z něj budu moct brzo probudit. Když jsem byl malý, podobné sny se mi zdávaly. Honily mě v nich podobné postavy a chtěly zabít. Neuměl jsem bojovat, proto jsem před nimi jen utíkal. Ale moje nohy jako by byly z olova. Byl jsem stále pomalejší a pomalejší, až mě dohnaly. A byl konec…
"Svázat. Zajmout." Slova jako by se ke mně nesla z velké dálky. Nebyl jsem schopen se bránit, odporovat. Jen jsem se díval, jak mi vysoký chlap svazuje ruce. Bolelo to, ale ani jsem to nějak nevnímal.
Je tohle opravdu konec?
Podíval jsem se do Hideakiho očí. Čekal jsem, že tam uvidím prázdný pohled. Zasněný do nějakých končin, které nevidí nikdo jiný než on. Ale místo toho jsem tam viděl… odhodlání. Odhodlání bojovat až do samého konce, ne-li ještě dál. A ten konec nastat ještě neměl. Věděl jsem, že se nesmím jen tak vzdát.
Vysoký chlap mi právě svazoval nohy, když se kolem něco mihlo. V dalším okamžiku ležel potřísněný krví vedle mě. Nechápal jsem, jak se to stalo. A nechápali to ostatní. Ovšem… Hideaki se usmál.
"Hideaki, co to…" ani jsem nestačil položit otázku a hned jsem dostával odpověď: "Přišli pro nás." Naprosto jsem nechápal, co tím myslí.
"Kdo?"
"Ty zabedněnej blbečku v šátku - ostatní Létající! Čum, támhle je Tsuyu," a ukázal na místo nedaleko mýtinky.
Zadíval jsem se tam a uviděl hřívu bílých vlasů s červenými melíry. Držela v ruce zbraň a pálila na naše nepřátele.
"Co kdybychom jí pomohli?" Zazubil se Hideaki a jal se mi rozvazovat smyčky kolem zápěstí. Asi jsem se tvářil až moc otupěle, jelikož ihned dodal: "Seš v tom přece dobrej, ne?"
Úsměv se mi na tváři vyloudil automaticky. Přišlo mi, že je Hideaki už v pohodě, že jsem si to u něj možná vyžehlil. A když teď můžeme zachránit Ax...
"Tak jde na to, ne?"

A pustili jsme se do chaotické vřavy rozpoutat ještě větší chaos. Ukázat těm černooděncům, že Létající nejsou jen tak někdo. Že se dokážou bránit. Že se nevzdají bez boje. Ale hlavně - že dokáží vyhrát.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama