Reklamy,prosby a pozvánky→SEM
Kdyby nešla videa,zkuste obnovit stránku!

!! Blog přestěhován na: http://hopeoftomorrows.wordpress.com !!

Sleepwalker's Flight - 10. díl

31. ledna 2015 v 20:27 | Ai Eater no Kuroyake |  Sleepwalker's Flight
Hey guys! Po delší odmlce jsem zase tady s novým článkem ^^* Dneska bych vám na poslední chvíli chtěla představit 10. díl povídky Sleepwalker's Flight. Musím říct, že mám celkem dobrý status - 16 článků za tenhle měsíc. Hurray!~ Btw, jsem moc ráda, že mě k tomu Blackie dokopala ^^* Psala jsem to tedy dneska na poslední chvíli (jak jsem už psala) a někoho z vás určitě tenhle díl zklame (Blackie asi především). Jelikož jste u této povídky zvyklí na samou akci a to, že moc neřeším osobní životy mých postav. To jsem trošku chtěla změnit. Vždyť si vezměte - co jste se vlastně o těch postaváh dozvěděli? Nic moc! Proto tenhle díl vypadá tak, jak vypadá. V podobném duchu se budou chvilku nést i další díly. Jednak pro to, abych to natáhla, jedna pro to, že musím pořádně domyslet, jak budeme pokračovat, teehee~
I tak ale doufám, že vám tenhle díl povídku neznechutí a vy se budete těšit na další ^^"


Sleepwalker's Flight

10. díl

Jedem, jedem! Trochu pohybu do toho - nebo to nepřežije!
Slyšel jsem puze úryvky z hovoru nějakých lidí. Nepoznával jsem žádného z nich. Jejich hlasy mi povědomé nebyly. Byl jsem u cizích lidí.
Snažil jsem se zoufale zůstat vzhůru. Ale nešlo to. Byl jsem tak moc unavený. Bolest mi tepala celým tělem. Nešla překonat vůlí, nemohl jsem se díky tomu vůbec soustředit. Proto jsem uznal, že by asi bylo nejlepší prostě vypnout... A spát. Jenže to v tomhle prostředí nešlo. Tolik hluku, tolik hluku... Kdy sakra přestanou? ,,Chci spát!" zavolal jsem. ,,Slyšíte mě? Chci spát!" Ale žádná odezva se nekonala. Hluk se ještě zvýšil a něco začalo zběsile pípat.
Dělejte!
Někdo křičel.
Ale na koho?
A proč?
Nestačil jsem si ani položit další otázku a přes prsa se mi rozlehla strašlivá bolest. Taková, až cukla celým mým tělem.
A pak už jsem mohl zase nerušeně spát.

Proplouval jsem proudem mých myšlenek. Nebo to byly sny? Zdá se, že obojí. Chvíli se mi zdálo o Ax; chvíli jsem si přehrával situaci, kdy do mě vrazilo auto.
Jaký to hrozný zážitek. A mně se to stalo už dvakrát. Dvakrát!! A navíc vůbec nevím, jestli jsme zachránili tu holčičku. Kdy se to dozvím?
Proplouval jsem svými myšlenkami (a sny) dál. Ani jsem nevěděl, kde se nacházím. Právě teď jsem tu se svými myšlenkami a nic jiného mě nemusí zajímat...
Ale vyvstala otázka.
Žiju ještě?
Tak takhle vypadá smrt?
Budu navždy proplouvat vírem událostí a už nikdy nezažiju nic jiného?
Ale já to takhle nechci!
Nechci takovou smrt!
Ještě nejsem připravenej!
Prosím!
Musím... musím se probudit. Hned!
Hikou...
PROBUĎ SE!

Procitnul jsem a zjistil, že se opět setkávám s velice známým prostředím. Ani černo-černá tma a jen slabý svit měsíce nemohly zakrýt bílý interiér pokoje. A i kdyby mohly, dezinfekce tu byla cítit všude.
Jsem v nemocnici.
Podle výhledu z okna jsem poznal tu, ve které jsem se po delší dobu ocital skoro pořád. Mám dojem, že jsem dostal i stejný pokoj jako tehdy, když jsem zachraňoval tu holku na střeše.
V tom mi něco došlo. Něco důležitého. Něco, co změní všechno u Létajících. Od základů.
Dříve, když jsme zachraňovali náměsíčné, jsme nemohli ovládat naše tělo. Nějaké buňky uvnitř vycítily, že někde blízko se chystá nějaký pokus o chycení duše a dovedly nás až k tomu člověku. Tělo jsme mohli ovládat, až když jsme splnili (nebo nesplnili) úkol. Ale když jsme s Hideakim šli zachránit tu holčičku... šli jsme sami od sebe. Žádné buňky nám příkaz nedaly. Neovládly nás. Jednali jsme sami za sebe. Zcela spontánně. Co se to stalo? Nutně jsem potřeboval babiččin deník...
Otočil jsem se čelem k oknu a koukal se ven. Netušil jsem, kolik by tak mohlo být, ale tipoval jsem, že něco kolem dvanácté. Ale Tokyo nikdy nespí. Proč by mělo? Zaposlouchal jsem se do pravidelného pípání přístrojů a začal jsem pomalu zavírat oči...
Když v tom jsem na chodbě uslyšel hlasy.
,,Prosím, jen na chvilku." Hideaki!
,,Mohli by mě za to vyhodit. Ale dobře, máte pět minut."
Nějaký malý hlásek uvnitř mi říkal, že bych se měl otočit na záda a dělat, že pokojně spím. Nevím proč, ale ten hlásek jsem poslechl. Možná proto, že mi říkal, že nepůjde o jen tak ledajakou návštěvu.
Hideaki vešel a potichu za sebou zavřel dveře. Přešel pokoj až k mé posteli a posadil se na židličku vedle. Měl jsem co dělat, abych svoje divadýlko zahrál fakt dobře.
,,Hikou..." vydechl, když se na mě podíval. Teda, aspoň myslím, že se díval. Určitě - cítil jsem jeho pohled.
,,Neměl jsem dopustit, aby se tohle stalo... Celá ta věc... Tvoje operace..." odmlčel se. ,,Promiň..." zdálo se mi, že snad začne brečet.
,,Kdybys tak byl v pohodě... věděl bys co dělat. Přestaly nám fungovat všechny Dary. Nikdo neví, co se to stalo. Ale jak takhle máme pokračovat..?"
Tuhle stránku Hideakiho jsem poznal jen párkrát. Vždycky mě to překvapilo.
,,Ale seš borec, víš," prohrábnul mi vlasy. To mě překvapilo ještě víc. ,,Tu holčičku jsi zachránil. Přežila to bez jakýhokoli zranění-"
Přerušilo ho klepání na dveře. Vstoupila sestřička a zašeptala: ,,Pane, už je čas."
,,Už jdu," odpověděl jí. ,,Sakra chlape, koukej se z toho co nejdřív dostat, potřebujem tě." Zašeptal svoje poslední slova ke mně a pak se stalo něco, co bych čekal ze všeho nejmíň. Naklonil se ke mně a přitiskl svoje ústa na ta má. ,,Ale nejvíc tě potřebuju já. Miluju tě," zašeptal tak potichu, že jsem si nebyl jistý, jestli to nebyl jen výplod mých šedých buněk mozkových.
Zůstal jsem sám s tmou obklopující všechno v pokoji. A že jsem měl o čem přemýšlet.

A že jsem na to měl času. Asi ani nemá cenu popisovat, co všechno mi bylo. Náraz od auta není nic příjemného. Celé dny jsem proležel, chodil na různá vyšetření a četl mangy. K tomu jsem se nedostal tak dlouho. Naštěstí mě mamka pořádně zásobovala, takže jsem ke čtení měl pořád něco.
Ale přišly i chvíle, kdy jsem jenom ležel a přemýšlel o té noci, kdy ke mně přišel Hideaki. Bylo jisté, že si všiml toho, na co jsem přišel taky. Ale nikdo z nás nevěděl, jak to řešit.
Snažil jsem se na něco přijít. Jak vyřešit to, že nás opustila ta nejdůležitější schopnost - najít náměsíčného. A taky že nám přestaly fungovat Dary. Zajímalo mě, jak se to přihodilo, ale na nic jsem nemohl přijít.
Ovšem na to jsem nemyslel tak moc, jak bych ve skutečnosti měl. Víc jsem myslel na Hideakiho, na to, co mi řekl. Přemýšlel jsem, co k němu vlastně cítím sám.
Od toho dne se v nemocnici neobjevil. Dny plynuly pomalu a já přemýšlel stále víc a víc, když jednou navečer...
Slyšel jsem zaklepání na dveře. ,,Vstupte," zavolal jsem co nejvíc, jak mi má poraněná pusa dovolila.
,,Čau chlape," objevil se ve dveřích Hideaki, culící se od ucha k uchu. ,,Jak je?"
Začal jsem zběsile hledat můj pruhovaný šátek, abych zakryl špatně se hojící, rozšklebenou ránu na mé puse, ale Hideaki mě zastavil.
,,Jestli hledáš tohle," vytáhl z kapsy jeho kožené bundy můj šátek. ,,Tak asi budeš hledat marně."
,,Kdes to našel?"
,,Noo..."
,,No, to je jedno, vrať mi ho!"
,,Ale já si myslim, že ti to takhle sluší," nasadil dotčený výraz.
,,Ale já ne, dej to sem!" Posadil jsem se a máchl po něm rukou.
,,Hele jo, klid. Pak vám ho dám, vy dámičko," zachechtal se. ,,Teď mi řekni, jak ti je, ok? A bez hysterčení."
,,Hrozně. Ležim tady, Organizace si dělá, co chce, nemůžu pomáhat, musim přijít na -"
,,Tohle sem nemyslel a řek sem bez hysterčení. Nemáš ty krámy, náhodou?" Hodil jsem po něm polštář. Jen ho chytil a znova se zachechtal.
,,Ne, nemam," urazil jsem se naoko.
,,Takže seš v cajku, to sem chtěl slyšet."
,,Ale co Létající? Organizace a tak?" Chtěl jsem to vědět. Ne, potřeboval jsem to vědět.
,,Klid, to ti řeknu, až z tohohle pekelnýho domu vylezeš. Fakt se cejtim jak v Bad Dream: Hospital." Hideaki se bál nemocnic. Rád je přirovnával k jedné hororové hře, kterou jsme spolu hráli.
,,Nechceš si vybarvit obrázek?" Udělal jsem si z něj srandu a narážel na hlavní úkol v této hře - vybarvit obrázek.
,,Co kdybysme se bavili o něčem jinym, hm?..."
Takhle se nesl celý večer. Nechtěl jsem si to připustit, ale byl jsem moc rád, že se Hideaki objevil a byl tu se mnou tak dlouho. Už se skoro stmívalo, když přišla sestřička a vynadala Hideakimu, co tu ještě dělá tak dlouho po konci návštěvních hodin. Ten na ni vrhl jeden ze svých odzbrojujících úsměvů a řekl, že se ihned ztratí.
,,No, tak já teda du, když mě vyhazujou od mojí princezny," zasmál se a šibalsky se po mně podíval. ,,Nezapomeň, že ti všechno řeknu, až tě vykopnou, takže mi kvůli Létajícím nebo Organizaci ani nepiš."
,,Nojo furt."
Myslel jsem, že se třeba stane něco podobného jako tehdy v noci, ale Hideaki se jen otáčel k odchodu.
Srdce mi začalo divoce bít a já se jen divil, co se to teď chystám udělat. ,,H-Hideaki..." začal jsem.
,,Noo?" zvědavě se po mně kouknul a přišel zpátky ke mně. ,,Co po -"
Ale nenechal jsem ho to doříct. Asi jsem to měl udělat jinak, ale moje tělo zdravý rozum neposlouchalo a dělalo si, co chtělo. Přitáhnul jsem si Hideakiho blíž...
...a políbil ho.

Jo, v téhle chvíli jsem se právoplatně začal prohlašovat za blbce té nejvyšší třídy.
 


Komentáře

1 Blackie ~ Hell ☆*:.。. o(≧▽≦)o .。.:*☆ Blackie ~ Hell ☆*:.。. o(≧▽≦)o .。.:*☆ | E-mail | Web | 31. ledna 2015 v 20:39 | Reagovat

Aaaaah o se vyznal... A políbili se *w* Muhahahaha ~ doufám, že to bude opětovaná láska !
Já jsem spokojená. Nemusí to být akční pořád, sem tam se hodí nějaký ten oddechový díl, kde se dozvíme něco víc o postavách, tom co si prožili a tak ^^
Já se tak těěším na to co bude dál ~

"Nechceš si vybarvit obrázek?" - jo tak tohle mě rozesmálo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama