Reklamy,prosby a pozvánky→SEM
Kdyby nešla videa,zkuste obnovit stránku!

!! Blog přestěhován na: http://hopeoftomorrows.wordpress.com !!

Sleepwalker's Flight - 11.díl

28. února 2015 v 18:42 | Ai Eater no Kuroyake |  Sleepwalker's Flight
Hey guys!~ V posledním dnu tohoto měsíce bych vám chtěla představit 11. díl povídky Sleepwalker's Flight (dobře, hlavně mé milované Blackie, která mi dodává sílu to dopsat =]). Doufám, že se vám to bude líbit •^^• Opět se dostáváme do akce (čekejte i jisté nechutnosti) a určitě budete napjatí až do konce, jak to všechno dopadne •^^• (ok, doufám v to)
Enjoy it!


Sleepwalker's Flight

11.díl

Stále jsem si přehrával dokola ten jeho pohled. I to, co mi potom řekl. Jenže já ani nevěděl, jak na tom jsem. Co se to se mnou stalo. Že by nějaké vedlejší účinky otřesu mozku? To by asi neotřeslo celým mým já...
Moc přemejšlíš, úchyle. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a řekl si, co na mně někdo může vidět. A sakra! Hikou, stali jsme se doopravdy učebnicovýma buzíkama. Ještě abychom začali hrát fotbal.
Zahnal jsem myšlenky stejně rychle, jako mi přišly na mysl a soustředil se jen na uvazování šátku kolem spodní části obličeje. Teď už jen utáhnout pásku kolem oka... Dokonalý. Jsem to zase já.
Ten den mě měli pouštět z nemocnice. Přišlo mi to už tak dávno, co jsem mohl spatřit něco jiného než bílé stěny nemocničního pokoje. Vlastně nejen stěny. Ten pokoj byl bílý celý.
Možná mi to tak dávno přišlo jen tím, že jsem tu tentokráte neměl nic moc na práci a byl tu mnohem déle. Taky jsem neměl žádné vzrůšo z chytání duší (protože nám z nějakého důvodu vymizely buňky, které tohle měly na starosti a já měl až příliš velký respekt z doktorů). No prostě jsem se už nemohl dočkat rušných ulic Tokya.
Rychle jsem si naházel věci do kufru, snažil se dát postel do přijatelného stavu a jal se spěšně opouštět nemocnici. Po mém zvyku jsem ale ještě byl navštívit doktory a poděkovat jim.
Otevíral jsem hlavní dveře, když mě cosi popadlo a vyděsilo tak, že jsem ihned zareagoval dobře mířenou pěstí.
"Ty máš ale ránu," ozval se ihned velmi dobře známý hlas.
"Můžeš si za to sám," odpověděl jsem a pospíchal domů, abych se co nejdřív mohl podívat do babiččina deníku. Tak dlouho jsem ho neměl v ruce. Ovšem mi nedošlo, že odcházím na úplně opačnou stranu.
"Nebydlíte náhodou na druhé straně, Sherlocku?" upozornil mě vetřelec opřený o dveře a chechtající se mému nasupenému pohledu.
"No jo no," protočil jsem panenky.
"Bylo to roztomilý, ani nevíš jak," vetřelec nadzvednul šátek a políbil mě na místo, které jsem vždycky tak pečlivě skrýval.
"A koho to, sakra, zajímá?"
"Ty máš ale náladu..."
"Chudinka Hideaki, co?"
"Proč?"
"No že to musí snášet, ne?"
"Sem snad ňáká slepice bo co?"
Na to jsem už neměl trefnou odpověď. Tyhle rádoby hádky Hideaki vyhrával vždycky, i když jsme byli "jen" nejlepší kámoši. Byl držka prostě vždycky.
Mlčky jsem se otočil a zamířil tím správným směrem domů. Doufal jsem, že teď ta cesta bude normální. Že se nestane nic divného, jako se stalo při mé poslední cestě domů. Ale kdo ví. Jsem to přece já a moje skvělé štěstí.
Hideaki si popoběhl, aby mohl jít vedle mě. "Měl bys to přestat nosit..." začal konverzaci.
"A co jako? Oblečení? Zas tak lehce se nedám. I když bys chtěl, sorry, ale kurva nejsem."
"Ty vole."
"Co je?" naprosto jsem nechápal, co to jeho "ty vole" jako mělo znamenat.
"Myslim ten tvůj slavnej šátek."
Zastavil jsem se a na místě strnul. "Tak na to zapomeň," řekl jsem výhružně. "Nenechám nikoho očumovat můj hnusnej xicht."
Hideaki se zatvářil, jako by dostal ránu pěstí. Nikdy jsem ho takového nespatřil. Ukazoval mi teď další jeho stránku - tu víc citlivou, kterou neukazoval nikdy a nikde - a mě to pěkně rozrušovalo. Zkrátka jsem nevěděl, jak se k tomu pořádně postavit.
"Proč tohle říkáš?" přistoupil ke mně a dal mi ruce na ramena. Byl o něco vyšší než já, takže jsem se musel dívat trochu nahoru a to mě pěkně štvalo.
"Protože je to pravda, imbecile," protočil jsem panenky a setřásl jeho ruce z ramen. Blbec.
"Ale mně se líbí!" zatvářil se tak dramaticky, až jsem vyprsknul smíchy.
"Co se ti na tom, proboha, líbí?" A co se ti líbí na mně?
"Je to sexy. Připomíná mi to rytíře na bujných ořích, co chodili do války a-"
"Jo, super," přerušil jsem ho. "Zbytek si nech pro svoje děti." Otočil jsem se připraven v pokračování po cestě domů, když mi šátek sklouznul z obličeje.
A já se cítil tak...
... poníženě...
... trapně...
... nechráněně...
Potřeboval jsem svůj šátek, prostě potřeboval. Nemohl jsem přežít ty pohledy lidí na moji zohavenou tvář. Dal jsem si ruce před obličej a otočil se k původu toho všeho.
On...
Chtělo se mi na něj zařvat. Praštit ho nejbližším kamenem. Zesměšnit ho. Chtěl jsem, aby si prožil tolik, co já. On nikdy tohle prožívat nemusel. On, který byl vždycky dokonalý... ve všem. A já nikdy nebyl nic.
Omotal si můj proužkovaný šátek kolem krku. Šátek, který jsem nikdy neodkládal. Šátek, který jsem důvěrně znal. Šátek, který se stal součástí mě samotného. Šátek, který byl teď pryč...
Dál jsem si tisknul k obličeji ruce, potlačujíc slzy a vzlyky, které se snažily ovládnout mé tělo. Cítil jsem se, jako by mě zaživa stáhli z kůže. Tak moc jsem na tom šátku lpěl.
Hideaki ke mně přistoupil. Snažil jsem se udržovat odstup, ale byl jsem po zranění stále zesláblý a nynější psychické vypětí tomu jen pomáhalo. Zůstal jsem stát a čekal, co se stane dál. Ale rozhodně jsem nečekal, že mě obejme uprostřed chodníku.
"Vždyť seš takhle krásnej..." Debil. Akorát mě tady ztrapňuje. A jestli si myslí, že to bude lepší, protože tady bude kecat tyhle trapný kecy, tak to lepší nebude, protože se s tim nikdy nesrovnám a nezapomenu na to, takže se mnou bude mít do konce života velkej pro-
Už jsem si ani nestačil v duchu pořádně zanadávat a ten... ichtyl mě začal líbat. Kretén. Debil. Pošuk. Blbec. Exot. Imbecil. Trotl. Dement.
Vzal mě za ruku a vyrazil (konečně) směr můj dům. I když jsem nebyl rád, že se lidé dívají na nás a moji ošklivou tvář, byl jsem rád, že se brzo dostanu domů. Kde si lehnu a budu řešit závažnější věci než něčí jazyk v mojí držce.
Blížili jsme se k mojí ulici, takže jsem si začal automaticky připravovat klíče. Už jsem o tom ani nepřemýšlel, měl jsem to jako reflex. Jenže jsem nevěděl, co se mi naskytne za pohled na dům, kde jsem strávil celý svůj dosavadní život.
ikdy tohle prožívat nemusel. On, který byl vždya. Propadlá střecha. Co se to jen stalo..? Doufám, že...
"Mami!"
Rozeběhl jsem se k domu, který vypadal jako sídlo z nějakého hororu. Až na to, že tohle byla skutečnost.
"MAMIIII!" řval jsem cestou k domu. Ale nikdo mi neodpovídal.
Dům byl v hrozném stavu. Jako by ho nějaký obr vzal, třikrát s ním zaklepal nad zapalovačem a postavil naruby. Tak hrozně to vypadalo. Jenže nejhorší bylo, že jsem nevěděl, co se tu stalo. Nebo kdo to udělal.
Proběhl jsem z chodby do kuchyně. Nic. Proto jsem se vydal do obýváku. Nic. Zmocňovala se mě čím dál větší panika.
Vyběhl jsem po schodech do druhého patra... kde přímo přede dveřmi, které dříve vedly do mého pokoje... ležela moje maminka.
Srdce mi začalo zběsile tlouct a mozek vypovídal službu. Začalo mě bolet celé tělo a jediné, na co jsem se zmohl, byl křik otřásající celým mým tělem. Bolest ze ztráty mě srazila na kolena a taktak jsem dolezl k tělu, které vypadalo, že jenom spí.
"Mami..."
"Mami..."
"Maminko..."
"Vzbuď se..."
"VZBUĎ SE,"
"PROSÍM!"
"MAMI!"
Nespala.
Byla mrtvá.
"AAHHH!"
Celé mé tělo se třáslo a z očí se mi řinuly slzy. Vzpomínal jsem na to, co všechno jsem ztratil. Snažil jsem se oživit tělo, které už bylo bez života. Její duše navěky odešla...
ikdy tohle pr se teď se smrtí více, než by bylo třeba. Běžely mi hlavou myšlenky, že je to moje vina. Protože jsem tu nebyl, když mě maminka potřebovala. Měl jsem ji ochránit. Ale nebyl jsem tu, abych svoji povinnost splnil.
Hideaki sem přišel a přitiskl si mě na sebe. Skoro jsem to nevnímal. Bylo to nepodstatné. Nesoustředil jsem se na nic. Jen jsem plakal a plakal a plakal...
Když jsem koutkem pootevřeného oka zahlédl nepatrný pohyb. V otevřených dveřích mého pokoje se něco mihlo. Něco tam muselo být. Nebo někdo.
Najednou mnou projela vlna nové energie. Vztek. Vztek na lidi, kteří tohle mojí mamince udělali. A jestli tam byl někdo, kdo s tímto činem byť jen trochu pomohl...
...musel pykat.
Vstal jsem a ráznými kroky zamířil k sobě do pokoje. Moc z něj nezbylo. Nebyl jsem schopný se v té suti orientovat. Přejížděl jsem pohledem ze strany na stranu, až jsem našel svůj cíl. Hideaki jen nechápavě zíral mým směrem, ale já přesně věděl kde hledat.
Rozeběhl jsem se k větší hromádce suti, kde mé ruce nahmataly čísy dlouhé vlasy. Zaplavila mě vlna adrenalinu a to už jsem věděl, že se na moje místo dostává alter ego. Jako tehdy ve skladu, když si ze mě Organizace udělala lovnou zvěř.
Škubl jsem za vlasy a několik jich vytrhl. Ozval se výkřik bolesti a přede mnou se objevila ta dívka. Stačilo mi se na ni podívat a ihned jsem věděl, že je do toho nějak zapletená. Třásla se přede mnou strachy a to ještě posílilo můj hlad po zabíjení.
Přišel jsem k ní. Začala přede mnou ustupovat. To mě pěkně naštvalo.
"Tak ty budeš přede mnou utíkat?!" zařval jsem, opět ji chytil za vlasy a mrštil s ní na druhou stranu pokoje.
"Co si, sakra, myslíš?!" přiskočil jsem k ní a kopnul ji do břicha. Začala vykašlávat krev.
"Kdo to udělal?!" kopnul jsem ji znovu.
"KDO?!" slyšel jsem, že začínám chraptit z důsledku stálého křičení, ale to byla teď nepodstatná informace.
"Udělalas to ty?!" Žádná odpověď. Dívka na zemi se třásla a v jejích očích se jasně zračil strach. Strach ze mě. Strach ze smrti.
Vzal jsem ji pod krkem a pomalu ji vytahoval po stěně nahoru. Působilo mi radost, že nemohla dýchat. Nechtěl jsem ji ale nechat umřít tak rychle.
"Udělala to Organizace?" dívka sice nebyla ve stavu, kdy by mohla mluvit, ale štvalo mě, že neřekla ještě ani slovo. Trochu jsem povolil sevření, sehnul se pro kovový drát a zabodl jí ho do oka. Dívka zařvala a začala se v mém sevření kroutit ještě víc.
Když v tom z ní něco vypadlo.
A já v tom něčem poznal...
...babiččin deník!
"Ty mrcho!" pustil jsem ji a hledal očima další drát, který bych jí mohl zabodnout do břicha a přitom ji mlátil do obličeje.
"Hikou, dost!" zakřičel Hideaki, teď už objímající mě zezadu. "Už ji nech... prosím..."
Zamrkal jsem a podíval se na své ruce. Z kloubků mi tekla krev, dívka pode mnou řvala bolestí a snažila se po škrcení nabrat do plic co nejvíc vzduchu.
"Co... co jsem to udělal..." řekl jsem pisklavým, ochraptělým hláskem. "H-H-Hideaki..." Nezmohl jsem se na nic jiného, než se zabořit do jeho pevného objetí a dát se znovu do pláče volajícího o pomoc...
"Ššš... všechno se to vyřeší. Sanitka je na cestě..." snažil se mě uchlácholit, ale věděl jsem, že si mnou není až tak jistý.
"Já... já... jsem..." říkal jsem mezi vzlyky. "...jsem... zrůda."
Čekal jsem, že na to nic neřekne. Protože to byla pravda. Byl jsem zrůda. Ale opak byl pravdou.
"Ne, ty jsi prostě můj Hikou. To je celý."

A tak jsme tam seděli... Já plačíc v jeho náručí... Mezi ruinami domku, kde jsem žil celý život... Až do té doby, než se ozval hluk sirén oznamující příjezd sanitky a policie...
 


Komentáře

1 ♦Reina♦ ♦Reina♦ | Web | 1. března 2015 v 9:44

To je úžasný *-* Bro, ty píšeš přímo skvostně. Fakt nádherný... And those feels.. ;-;

2 Blackie ~ Hell ☆*:.。. o(≧▽≦)o .。.:*☆ Blackie ~ Hell ☆*:.。. o(≧▽≦)o .。.:*☆ | E-mail | Web | 1. března 2015 v 13:45

Aiuno! Tak tohle je podraz :D Jako chápu že jsi to napsala protože jsem tě o to já a jiní žádaly, ale takhle to dál nejde... Je to tak strašn............................................................................................................................................................................................ strašně boží, že nemůžu čekat na další díl :D chci ho hned.... Jako by jsem nedostávala svou drogu -.-
Sakra. Tohle mi nedělej... Ale věděla jsem že se tam stane něco takového :D Líbí se mi jeho druhá, drsná stránka, alespoň to není takový obyčejný uplakánek :) Ai T_T Prosím další díl co nejdřív :)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama