Reklamy,prosby a pozvánky→SEM
Kdyby nešla videa,zkuste obnovit stránku!

!! Blog přestěhován na: http://hopeoftomorrows.wordpress.com !!

Soleil

15. února 2015 v 20:12 | Ai Eater no Kuroyake |  Jednorázovky
Ahojte Tuříni z budoucnosti! ^^* Zdraví vás Ai, která si dovolila přednastavit článek, hehe!~ A udělala to tak pitomě, že prohodila článek na sobotu a neděli (ale už se jí to nechtělo předělávat). Vítejte u mojí historicky první jednorázovky na tomto blogu. Fain, je to zápis ze slohovýho sešitu, ale to jsou taky jednorázovky, grr! >.<
Povídka je napsána na náměty písničky "Soleil" od Kagamine Rin (překlad je tu u mě na blogu). Takže doufám, že se vám to bude líbit ^^"


Soleil

Les byl zahalen rouškou tmy. Nebylo slyšet nic - ani skřehotání ptáků, ani šumění větru v korunách stromů. Les byl mrtvý. Procházela se po něm pouze jediná dívka.
Světlé vlasy jí lemovaly příjemnou tvář, v této chvíli však zamračenou. Dívka byla zahalena tmavě zeleným pláštěm, který dodával pocit, že dívčino tělo není vidět a po lese se pouze vznáší hlava. Pod pláštěm se daly zahlédnout kousky zbroje. Bylo až neuvěřitelné, že takhle drobná dívka, jako byla Rin, mohla nosit plnou zbroj, dokonce i těžký meč.
Náhlý pozorovatel by si mohl myslet, že Rin přesně ví, kam jde. Ale opak byl pravdou. Pouze tápala po mrtvém lese, nevědíc kam by měla jít. V tom zaslechla šelest z hlubin lesa. Chvíli nevěděla, co by měla dělat. Ale její přirozená zvědavost jí nedala a šla zjistit, co to je. Prodírala se houštím, až dorazila na malou mýtinku u skal. A tam…
Seděl shinigami. Bůh smrti. Z masa a kostí (pokud se to tedy dalo tak říct). Rin zůstala jako omráčená stát na místě, zapomněla i dýchat. Shinigami seděl na jednom z pařízků, hlavu svěšenou. Kdyby to byl opravdu člověk, Rin by si myslela, že pláče. Ale shinigami přece nejsou lidé. Jsou to bohové smrti. Přinášejí strach. A smrt. Nejsou přece sami smutní… Nebo ano?
Náhle, z ničeho nic, zvedl svou hlavu a svýma červenýma očima se zadíval přímo na Rin. A ta spatřila v jeho očích tolik smutku… Tolik smutku, kolik nikdy v žádných očích neviděla…
"Jsi to ty, kdo mě zachrání?" zeptal se s prosebným pohledem. "Ani si nedokážeš představit tu všechnu temnou bolest, kterou s sebou musím všude nést."
Dívka, záříc jako slunce, podá Bohovi ruku: "Bude to v pořádku. Můžu všechnu tuhle temnotu odvrátit a přeměnit tě do jediného ptáčka."
Bůh nemohl uvěřit svému štěstí. Shinigami nikdy nebyli oblíbení bohové, ještě nikdy se nestalo, že by je běžný člověk uctíval, natož viděl a pomohl jim. Vděčně stiskl dívčinu ruku.
"Můžeš volně poletovat, leť, kam budeš chtít," usmála se Rin. "A pokud nebudeš vědět kam, můžeš jít se mnou."
Následována jedním bílým ptáčkem, se vydala vstříc temnému lesu. Tma lesa jí nevadila - naopak ji uklidňovala. Ale to ticho… tak nepřirozené. Tak strašidelné. Z toho by se člověk mohl i zbláznit. Proto Rin rychle pospíchala, aby našla cestu, po které lesem šla předtím a mohla se dostat konečně ven. I s jejím novým společníkem.


Spousta dalších stále čeká na záchranu. Jsou uvězněni po lese… čekají na někoho, jako je Rin, aby je zbavil temnoty a oni v tomto nehostinném světě, které je vsadil do lesa jako do vězení, mohli žít lépe než doposud. Čekají na správnou chvíli, kdy by mohli oslovit dívku zářící jako slunce.

Rin stále šla lesem - ten, jako by nikdy nemohl skončit. A opravdu. Rin nemohla odejít do té doby, než tu vykoná určitou práci. Než zbaví les temnoty, která ho pohlcuje. Do té doby, kdo sem vstoupí, už nikdy nenajde cestu zpět.
"Co myslíš? Dostaneme se odsud někdy?" zeptala se Rin ptáčka. Ale ten jen máchl křídly a nic neřekl. Rin pokrčila rameny a pokračovala v cestě. Ta se s každým krokem stávala nepřístupnější a nepřístupnější. Bylo už nemožné jen tak zlehka jít, dva společníci se museli prodírat přes houští, které Rin musela prosekávat pomocí dlouhého meče. Pravda, malý společník ve vzduchu měl cestu o něco snažší.
Mezitím se zpráva o dívce zářící jako slunce roznesla ke všem ztrápeným obyvatelům lesa. Všichni shinigami vstali a s novou nadějí vyšli vstříc jejich novému osudu - osudu bílých ptáčků. Rin poznali lehce - zvěsti opravdu nelhaly. Dívka opravdu zářila jako slunce. A nebylo to pouze jejími blonďatými vlasy - bylo to nevinností a teplem, které pramenilo z její ochoty pomoct druhým. Zanedlouho už za Rin šlo tolik bytostí, že bys je na rukou nespočítal.
A Rin skutečně vyslyšela každého z nich.
Les se začal pomalu vymaňovat ze spárů temnoty. Půdou začala prosakovat voda, aby zavlažila stromy a rostliny. Celý les začal zářit a znovu se zazelenal. Bylo zde cítit teplo a život, který s sebou přinesla Rin. Doprovázená hejnem bílých ptáčků, zdála se její silueta býti černá jako noc.
Bývalé shinigami, teď v už v jiné podobě, již v lese nic nedrželo - mohli si letět, kam chtěli. Byli zbaveni temnoty a byli konečně volní.
Po odletu ptáčků nastalo ticho… I když les najednou celý žil, Rin jako by neslyšela vůbec nic. Jako by necítila teplo, lehký vánek otírající se o její tvář. Jako by už neměla žádné city. Byla to pravda. Její tělo pohltila temnota. Vydala zbytky svých sil na zbavení temnoty všech shinigami. A stala se bezcitnou.
Opustila les a vydala se do nedalekého města…

Hejno bílých ptáčků létalo po obloze. Byl jich stejný počet jako tehdy, když byli zbaveni temnoty. Jako tehdy, když je osvobodila dívka zářící jako slunce. I když už nebyli shinigami a byli z nich malí bílí ptáčci, nikdy nezapomněli. Nikdy nezapomněli a byli vděční, že jim dívka zářící jako slunce dala novou šanci. Šanci poznat život tady. Bez šílenství, bez temnoty.
K ptáčkům se dostaly zvěsti. Zvěsti o dívce temné jako sama noc, o dívce tak bezcitné, že ani nemůže být člověk. A ptáčci se polekali - nemůže to snad být…? Ne, to přece není možné!
Toho dne mohli lidé spatřit hejno bílých ptáčků divoce letících k městu, které bylo mrtvé. Mrtvé jako tehdy samotný les. K městu, kam se všichni obyvatelé království báli jen upřít zrak…
Našli ji tam. Uprostřed města, sedící na kameni. Kámen, vlastně i celé město bylo šedivé, obloha zamračená. Schylovalo se k dešti. Bílí ptáčci působili jako něco, co sem nepatří. Byli zarmoucení. Tak moc zarmoucení… Že byli tak sobečtí! A pro své vlastní dobro zanechali Rin jejímu vlastnímu osudu plnému temnoty. Kolik teď spáchala zla. Tolik zla, za které vlastně ani sama nemohla.
Bílí ptáčci se snesli pomalu k zemi. Zarmouceni zkonzumovali dívčinu temnotu.
Dívka získala zpět své city, svět se opět stal krásnějším. A na obloze plné černých ptáčků, dívčina silueta začala zářit jako čisté zlato. Tak čisté, jako bylo její srdce. Jako je její srdce teď.

Zářila jako samotné Slunce…
 


Komentáře

1 Nemesis Nemesis | Web | 17. února 2015 v 17:14 | Reagovat

¨naprosto dokonalý a ten konec wow

2 Wordie-chan Wordie-chan | 18. února 2015 v 16:54 | Reagovat

Je to opravdu nádherné :)

3 Yuna Yuna | Web | 19. února 2015 v 12:37 | Reagovat

Tu písničku mám strašně ráda, obzvláště ráda poslouchám jeden cover této písničky, ona holčina co to zpívá má krásný hlas.
K povídce: Líbí se mi, jak je napsaná, píšeš pěkně, tak... jak to popsat, jemně. No prostě pěkně :D (nechci moc filozofovat xD)
Jen bych snad podotkla to, že mi přijde nesmyslné hned na začátku, jak píšeš, že "byl to shinigami" což snad nemůže nikdo poznat na první pohled hnedka, ne? :D Nom to je jen taková drobnost, která mě trkla do nosu, ale je možné že nad tím přemýšlím až moc xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama