Reklamy,prosby a pozvánky→SEM
Kdyby nešla videa,zkuste obnovit stránku!

!! Blog přestěhován na: http://hopeoftomorrows.wordpress.com !!

Sleepwalker's Flight - 12. díl

13. března 2015 v 20:23 | Ai Eater no Kuroyake |  Sleepwalker's Flight
Hey guys!~ Po delší době tu zase máme další díl SF, yaaay!~ Ani nevíte, jak moc jsem ráda, že jsem se zase mohla ponořit do tohohle světa (i když prostě už nevím, jak pokračovat a proto tu vyvádím takovýhle koniny). Každopádně 12. díl je tu, je o něco kratší, ale já doufala, že mě díky němu snad něco napadne (nenapadlo).
But I still hope you enjoy it!

Sleepwalker's Flight

12. díl

A byl jsem zase tam, kde jsem býval předtím. Přišlo mi nemožné, abych už byl někde jinde a snažil se přijít na to, co má Organizace za lubem.
Byl jsem opět v nemocnici. Naštěstí jen na chvilku - aby mi ošetřili pár ran, které jsem si způsobil v rozbořeném domě. Nebyly nijak vážné, ale pár z nich potřebovalo zašít.
Ta dívka dopadla podstatně hůř. Museli ji dát na kapačky a spoustu ran zašít a ošetřit. Plus přišla o oko. Jako já. Že bych v tom v té chvíli viděl nějakou spojitost?
Když jsem si vzpomněl na tu chvíli, píchlo mě u srdce a nemohl jsem popadnout dech. Co se mi to vlastně stalo? Co jsem to udělal? Ale nejdůležitější bylo proč. Proč jsem to udělal?
Teď z toho byly akorát tahanice. Hrozil mi trest od policie a právě teď jsem čekal, až se pro mě staví Hideaki, aby mě vzal na psychiatrii.
Jenže já jsem v pořádku.
Nic mi není.
Tak proč?
A proč rovnou na psychiatrii a ne na psychologii?
Zničil jsem si život.
Totálně.
Bylo těžké smířit se s tím, že mě v životě něco takového potkalo. A zapříčinila to vlastně maminčina smrt. Další píchnutí. Takže jsem za to nemohl jenom já. Mohla za to i Organizace.
Ze snění mě vytrhnul až Hideaki. Poklepal mi na rameno a vrazil do rukou vroucí kelímek.
"Co to je?" zeptal jsem se.
"Kafe." Jednoduchá, jednoslovná odpověď. Tak se teď ke mně Hideaki choval. Ale nebylo divu. Kdo by se tak nechoval, že?
"Hm, dík," zamumlal jsem a následoval ho do auta.
Pršelo. Hodně. Jaký to zvláštní pocit, když jste úplně na dně a ono prší. Je vám pak ještě hůř. A co teprve, když jedete na psychiatrii. To je přece ještě lepší. Věděl jsem, že jsem si posral život. Ale že až tak moc... to by mě nikdy nenapadlo.
Psychiatrie odsud nebyla zas tak daleko. A to mě děsilo. Nemohl jsem se na to nijak připravit. Nastoupil jsem do auta a po chvíli hned vystupoval.

Po mém "sezení", jak tomu ti blbci obvykle říkávají, jsem se vydal domů. Obloha byla stále zamračená - jako by to bylo zrcadlo odrážející to, co se děje uvnitř mě.
Přehodil jsem si přes vlasy kapuci a sklopil pohled. Tohle mě poznamená. Navždy. Tohle mě změní. Navždy.
Procházel jsem důvěrně známými ulicemi kolem mého domu a sledoval je v pochmurném počasí. Něco se změnilo, přesně tak, jak jsem si myslel. Ano, můj pohled na svět se změnil.
Přišel jsem až k našemu domu. Tedy tomu, co z něj zbylo. A uvědomil jsem si, že vlastně nemám kam jít. Kromě maminky jsem neměl nikoho. Buď všichni umřeli, nebo jsme se s nimi nestýkali.
Najednou jsem nevěděl, co bych měl dělat. Neměl jsem domov. Neměl jsem rodinu. Po prohlášení psychiatra jsem ztratil sám sebe. Ztratil jsem přítele. A určitě jsem ztratil i všechno související s Létajícími.
Byl jsem z toho zmatku unavený. Chtěl jsem být normálním, ubuleným středoškolákem, který by si nic takového nemusel prožít. Přitisknul jsem si k sobě víc babiččin deník a vydal se přenocovat do ruin čehosi, co dříve bývalo rodinným domkem.

Probudil jsem se uprostřed noci. Kolem mě se rozléhaly zlověstné stíny, ale jinak noc vypadala přívětivě. Vyčasilo se a mezi občasnými mráčky i vykukoval měsíc, který se snažil svítit přesně tak, jako jeho protějšek - slunce. Rozdíl byl jen v tom, že měsíční svit, dle mého, byl o moc krásnější.
Poznal jsem pocit značící, že započalo chytání mé duše. Nemohl jsem ovládat své tělo - mohl jsem jen doufat, že duše bude někde blízko a mně se nic nestane.
Vyšel jsem z ruin na ulici, kterou ozařovaly lampy. Nikde jsem neviděl svou duši. Jak je jen možné, že započal můj další pokus a já nemohl vidět svoji duši?
Ale mé nohy věděly, kde ji hledat. A proto se teď rozeběhly směrem, který podle nich nyl správný. Jestli byl nebo nebyl, na to se jich už nikdo neptal.
Proplétal jsem se spletitými uličkami Tokya, kličkoval mezi lidmi a vyhýbal se jedoucím autům.
Stále jsem si říkal, co tak najednou, když poslední pokus jsem měl před strašně dlouhou dobou. Hlavně ho nedoprovázely symptomy, jako byla hrozně velká únava, neschopnost se soustředit, bolesti hlavy a nechuť cokoliv dělat.
Všechno bylo zkrátka divné.
Šel jsem až do centra.
Když jsem ji uviděl.
Tak jasně zářící.
Tak krásnou.
Chtěl jsem ji chytit.
Musel jsem ji chytit.
Pro dobro všech.
Pro dobro mé vlastní.
Vydal jsem se přímo k mé duši. Teda, jen tak pro upřesnění, rozeběhl jsem se. Myslel jsem si, že bych ji už konečně mohl chytit. Tady mi nemá kam utéct. Překypoval jsem štěstím. Stanu se Úplným.
Byl jsem už skoro tam. Natáhl jsem po ní ruku... A v tom mě srazil cyklista. Stále probíhal můj další pokus, proto jsem nic necítil a vydal se opět k duši. Ta ale poposkočila o něco dál. Ale nehodlala se zastavit. A já taky ne.
Letěla, letěla... Zastavila se až u Tokyo Tower. Ta, i přes tuto pozdní hodinu, měla spoustu obdivovatelů.
Běžel jsem k ní a doufal, že by ji nějakým způsobem mohl hlouček turistů třeba zastavit...
Doběhl jsem až k duši. Vítězoslavně jsem ji čapnul oběma rukama a užíval si pocit, že konečně budu Úplný. Budu moct lépe vést boje proti Organizaci. Budu sám sebou. Vdechl jsem teplý vzduch, který byl cítit po nedávném dešti a zavřel oči, aby se mi tahle scéna mohla co nejvíce vrýt do paměti. Pomalu jsem začal přesouvat ruce ke hrudníku a chystal se duši vložit na to pravé místo.
Ale někdo ke mně přistoupil.
Chytil mě za ruku.
Vytrhl mi duši.
Mou duši.
Otevřel jsem oči a snažil se ji získat zpět.
Ale jak jsem zjistil při pohledu do tváře jednoho z útočníků...
Ti turisté stojící u Tokyo Tower nebyli turisté.
Byla to Organizace.
 


Komentáře

1 Blackie ~ Hell o(≧▽≦)o Blackie ~ Hell o(≧▽≦)o | E-mail | Web | 15. března 2015 v 17:40 | Reagovat

Ach jo. Začíná to být takové deprimující. Takže i ona měla následky. Alespoň že je jen bez oka a ne třeba bez ruky :)
Jak jsi se dostala k tomu popisování že jí musí chytit, hned jsem si představila nějakou krásnou dívku a hned mi bylo smutno, že nebude s Hideiakym :D A pak ta zmínka o duši :D A já jsem si říkala "ha konečně" a pak takový zvrat :) Už se zase těším na další :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama