Reklamy,prosby a pozvánky→SEM
Kdyby nešla videa,zkuste obnovit stránku!

!! Blog přestěhován na: http://hopeoftomorrows.wordpress.com !!

Sleepwalker's Flight - 15.díl

9. září 2015 v 20:33 | Ai Eater no Kuroyake |  Sleepwalker's Flight
Hey guys!~ Aby mi tu blog neležel ladem (i když se musím fakt hodně hodně učit, že pochybuju, že se z toho nezblázním), rozhodla jsem se přidat další díl Sleepwalkeru~ Myslím si, že teď by se mé předsevzetí mohlo vyplnit a já psaním mohla vyplňovat prostor mezi učením se na jednotlivé předměty a brát to vážně jako takovou formu nezvbláznění se z toho =] Mno, nebudu to dál zdržovat, pro ty, jež stále Sleepwalker čtou (a čekají na další díly a následné přepsání celé série), tu mám 15. díl, tak snad se vám bude líbit~


Sleepwalker's Flight

15.díl

Probudil jsem se. Vůbec jsem nevěděl, kde to jsem. Neměl jsem snad být mrtvý? Po procesu odstranění nejvyššího Létajícího jsem měl přece zemřít! Co se to jenom děje…? Nebo tohle je smrt? Pokud ano, mám se do budoucna na co těšit. Jenže co když už žádné budoucno neexistuje?
Byl jsem prostě zmatený. Neznamená bytí Neviditelným to, že budu polapen navždy v nějakém zatracení mezi dvěma světy, jak tomu vždycky je ve fantasy knížkách? Prosím ne, jenom tohle ne…
Cítil jsem, jak se mě zmocňuje panika. Okolo mě bylo prázdno. Viděl jsem jen bílou barvu, nerozeznal jsem zem, zdi, objekty už vůbec. Prostě tu bylo vzduchoprázdno, ve kterém se člověk nemohl jen tak pohybovat - protože zkrátka a dobře nevěděl jak nebo kam.
Nezbývalo nic jiného, než čekat, co se stane dál. Ale jak dlouho budu čekat v téhle prázdnotě? Panika narůstala víc a víc. Co to má znamenat? Proč se tohle děje zrovna mně? Já… nechci, prosím, vysvoboďte mě odsud. Nezvládnu to tu. Cítil jsem, že tohle opravdu moc dlouho nevydržím a jestli to bude pokračovat ještě hodně dlouho, ztratím kontrolu nad sebou samým. Přesně tak, jak se to stalo v mém vyhořelém domě… Když jsem pobodal tu dívku. Úplně stejným způsobem mě začalo tlačit na hrudi a mysl začala pracovat trošku jinak, než měla. Nechtěl jsem se do toho stavu znovu dostat, ale nebylo to vlastně jedno? Co by se stalo, kdybych tu nad sebou ztratil kontrolu a stal se někým jiným? Tady by to nevadilo ničemu…
Možná je čas se tomu poddat…
Přestat myslet na to, co by se mi mohlo stát a prostě přijmout fakt, že nejspíš nejsem tak úplně normální…
Smířit se s tím, že se ze mě stal Neviditelný…
Byl jsem rozhodnutý…
Zbavím se svého starého já a začnu pěkně od začátku.
Nechal jsem se polapit bolestí a nechal mysl pracovat tak, jak sama chtěla.
Rozbolela mě hlava. Tak moc, že jsem si nebyl jistý, jestli vůbec něco takového budu moct zvládnout. Chytil jsem se za ni, zavřel oči a nezbývalo mi nic jiného, než si od bolesti pomoct řvaním.
Po chvíli bolest ustala a nastala změna. Mé okolí (můj jediný společník) se změnilo. Mohl jsem rozeznat podlahu - ocitl jsem se na šachovnicovité podlaze, která se rozléhala několik kilometrů na všechny strany. Bylo zhola nemožné dohlédnout na konec. Kromě bílých polí na šachovnici se bíla nevyskytovala nikde. Dokonce ani na mém oblečení ne - neměl jsem s sebou můj šátek, který by zakrýval velké jizvy na mém obličeji. Obloha (nebo co to vlastně bylo) měla červenou barvu. Barvu krve.
Co to má znamenat?
V tom bolest začala znovu sílit a já neměl čas se zaobírat červenou barvou nebo šachovnicí. Nebyl jsem si jistý, ale myslel jsem si, že začal proces ztrácení sebe sama. Nikdy se mi to takhle nestalo, ale bylo to možná tím, že jsem se tomu pocitu nikdy nepoddal sám od sebe. Pocit přišel sám jako reakci na určité události a sám si nade mnou taky získal kontrolu. Ale tohle bylo to nejhorší, co jsem kdy zažil. Bolest navíc po dlouhou dobu neustupovala a já se zhroutil na podlahu. Už jsem nebyl schopný si ani držet hlavu. Potom jsem tam jen tak ležel a nakonec usnul. Kdo ví, co mě bude čekat, až se probudím.
Ale probudím se ještě někdy?
Budu si pamatovat, kdo jsem?
Netušil jsem…

Probudil jsem se opět v trošku jiném prostředí. Stál jsem na šachovnicovité podlaze, ale místo bílé byla políčka fialová. Okolí vypadalo jako nějaký starý gotický kostel. Měl jsem strach z kostelů. Ne strach, byla to fobie. Nikdy jsem se s tím nikomu nesvěřil, ale kostely mi nedělaly dobře. Když jsem nějaký spatřil, začalo mi divoce bušit srdce, potily se mi ruce, dělalo se mi špatně a svíral mě strach. Buddhistické ani šintoistické chrámy mi tohle nedělaly.
Tak proč jsem se ocitl přímo tady?
Zvednul jsem se z podlahy a vydal se na průzkum. Jenom tím, že budu sedět, se přece nic nevyřeší… a byl jsem přece mrtvý, ne? Takže mi vlastně nehrozilo žádné nebezpečí. Zemřít znovu jsem už nemohl, že ne?
Vydal jsem se na druhou stranu kostela (nebo co to vlastně bylo). Kostel totiž neměl oltář; lavice, kde by mohli sedět věřící; ani žádný krucifix nebo obrazy s výjevy z bible tu nebyly. Přesto by nejvýstižnější pojmenování znělo kostel. Bylo to nanejvýš prapodivné místo. Na druhé straně byly velké černé dveře, žádný jiný východ tu nebyl.
Došel jsem až k nim a ucítil píchnutí v srdci. Začalo se mi ztěžka dýchat a zatmělo se mi před očima. Myslel jsem jen na to, že chci z tohohle místa pryč, ale v tomhle stavu jsem nebyl schopný udělat nic. Snažil jsem se zhluboka dýchat. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nepomáhalo to. Sesunul jsem se podél dveří na podlahu. Bolest v srdci sílila.
Cítil jsem, jak mě dveře volají, abych je otevřel. Že mi nabídnou tichou náruč, ve které je klid. Ve které si budu moct lehnout a nerušeně spát. Ve které se mi udělá dobře a zmizí všechen strach ze samoty a toho, že ztratím sebe sama. Strach z toho, že celé Japonsko upadne do chaosu a já nebudu schopen zastavit Organizaci. Strach z toho, že tu zůstanu trčet navěky a nikdy se nevrátím zpátky.
Jenže co by mě tam čekalo?
Zůstal bych tam sám. Bez přátel, bez rodiny. Bez schopnosti pomáhat náměsíčným. Čekala by mě jen sezení u psychiatra, který by se mě ze všeho nejvíc snažil dostat do blázince. Čekal by mě bezduchý život plný pouze přežívání ze dne na den. Život, ve kterém by na prvním místě byly deprese a strach.
Opravdu mi to za to stojí?
Jenže co kdyby se to změnilo? Ozval se nějaký hlas. Leknul jsem se. Já tu nejsem sám? Díky strachu z toho, že tu nejsem sám, se bolest v srdci ještě zvýšila. Přemýšlej o tom, že možná sám nezůstaneš. Že možná jako Neviditelný dokážeš větší věci než jako Třináctý. Nevzdávej se, otevři ty dveře.
Snažil jsem se znovu vstát. Nevzdávat se a vstát. Když už nic jiného, aspoň zemřu uprostřed boje a ne jak raněný pes, který se ani nesnažil nic udělat pro to, aby přežil. S námahou jsem se postavil, vzal za kliku a dveře trošku pootevřel. Byl to pohyb, který mi sebral veškeré síly. Spadnul jsem na podlahu a přestal doufat v to, že někdy dveřmi projdu. Ale ucítil jsem tu hřejivou auru místa za dveřmi a začal se aspoň plazit k nim. Mohl jsem to dokázat. Musel jsem. Nezbývalo nic jiného. Buď umřu, nebo se dostanu za dveře. Jiná možnost není.
Tak co, Hikou, jakou možnost si vybereš?
Doplazil jsem se přímo ke dveřím, pootevřel je tak, abych mohl prolézt a dostal se polovinou těla dovnitř. Nevěděl jsem, jak to bylo možné, ale hřejivá tma si mě už sama stáhla k sobě. Byl jsem osvobozený. Bolest přestala a já teď mohl díky absolutnímu vyčerpání zavřít oči a usnout.

Probudil jsem se v hlavním sídle Létajících. Ležel jsem na stole. Jak jsem se sem proboha dostal?
"Probouzí se, lidi," řekl povědomý hlas.
"Neříkejte, že to na Třináctý nefunguje," řekl zase jiný povědomý hlas.
"Musí to fungovat i na Třináctý, zradil nás přece!" začal se hádat další hlas.
"Jasně, že to na ně funguje. Ale přece se stane Neviditelnym, nechcípne. Ale byl mimo dost dlouho, to se musí nechat…"
"Dost dlouho, říkáš? Byl mimo celej měsíc!"
Měsíc? Jak jsem mohl být mimo celý mě-
Opět jsem upadl do spánku. I když jsem sám nevěřil tomu, že to spánek je. Nemohly to být nějaké halucinace, lucidní sny nebo něco podobného? Tohle se normálním lidem přece neděje. Bylo to tak živé, že to působilo, jako by se mi to dělo doopravdy. Nebo se mi to doopravdy dělo a tohle byl sen? Kdo se v tom má, k čertu, vyznat?! Pomozte mi, prosím někdo…

Když jsem se znovu probudil, uvědomil jsem si, že spoustu ze snů, které se mi zdály, si nemůžu pamatovat. Byly to totiž úplně obyčejné sny, které se lidem zdají, když v noci spí, ale sen v kostele… To nebyl jen tak ledajaký sen. Muselo to znamenat něco víc, jelikož jsem si ho jako jediný pamatoval. Možná, že to bylo kvůli té živosti, se kterou se mi zdál, nebo možná tím specifickým prostředím.
Pomalu se mi zaostřil zrak a já se mohl zorientovat, kde jsem. Pamatuji si, že naposled jsem ležel v hlavní budově Létajících. Nebo ne? Nebyl jsem náhodou někde jinde? Teď jsem zaregistroval pípání nějakého přístroje. Že bych byl zase v nemocnici? Pomalu jsem se posadil. Ukrutně mě začala bolet hlava. Musel jsem chvíli počkat, až se mi usadil tlak a teprve pak jsem mohl začít zjišťovat, kde to vlastně jsem.
Nemocnice.
Jak jinak. Zdálo se mi, že čas jsem netrávil už nikde jinde než v nemocnicích. Pozorně jsem se rozhlédl po pokoji a došel k závěru, že nejspíš nebudu v jen tak ledajaké nemocnici. Možná že to bude nějaký ústav…Ta myšlenka mi hlavou prolétla tak rychle, že jsem nechtěl věřit tomu, že jsem na to vůbec pomyslel. Jenže asi to bude pravda.
Psychiatrická léčebna.
Bílá místnost. Postel s popruhy. Zamřížovaná okna.
Tak sem jsem se dostal za to všechno, o co jsem se snažil. Ale já tady přece nemůžu zůstat. Musím bojovat za Létající. Porazit Organizaci. Pomoct spoustě Náměsíčným… Musel jsem utéct. Ale jak jsem mohl, když jsem nevěděl, jak to tu chodí nebo kde přesně to jsem. Vždyť jsem pořádně neznal ani svůj pokoj. Nevěděl jsem, kolik je hodin. Co je za den. Jak dlouho jsem byl mimo. Jak jsem se sem dostal. Byl jsem prostě ve značné nevýhodě.
A v tom se to stalo. Ten známý pocit. Ze začátku jsem se ho bál, ale později jsem si na něj zvyknul a vždycky se těšil na to, až zase přijde. Byl jsem rád, že můžu pomáhat náměsíčným. Zahřálo mě u srdce. Jestli být Neviditelným znamená, že se mi vrátily schopnosti Létajících, budu jím moc rád. Začal jsem si užívat pocit, kdy jsem nemohl ovládat své tělo - mohl jsem jenom myslet, ale proti tomu, co jsem dělal, jsem nemohl udělat nic. Protože přesně tohle je ta pravá výhoda Létajících - nezávisle na tom, co se děje, pomůžou všem náměsíčným v okolí.
Tělo se začalo hýbat. Vstal jsem z postele a dal pryč mříže, které chránily okno před tím, aby jej mohl někdo otevřít a případně uniknout. Tyto mříže musely být někde rozbité, protože jsem nemusel použít moc násilí a ony povolily. Cesta k oknu byla volná, teď šlo jen o to, v jakém patře se nacházím. Protože se klidně mohlo stát, že mě ubytovali v nějakém vyšším patře, a tudíž by hrozilo riziko, že skok z okna nepřežiju.
Vylezl jsem na okenní parapet a pohlédl dolů. Naštěstí jsem byl ve druhém patře a nebylo to nijak vysoko. V klidu jsem mohl seskočit na měkkou, neposekanou trávu a vyváznout maximálně s vyvrknutým kotníkem. To byla holt daň, kterou jsem musel zaplatit. Občas jsme ji museli zaplatit všichni. Skočil jsem a skulil se do klubíčka. Bolest jsem v této chvíli nevnímal, jen jsem si užíval zase ten známý pocit a ani si nevšiml, že už nejsem blízko u budovy, ale běžím hlavní bránou pryč k silnici.
Tam jsem uviděl dívku. Stála uprostřed silnice, ke které jsem běžel. Vítr jí čechral vlasy a ona se chystala dojít k duši, kterou měla teď téměř na dosah ruky. Duše měla tmavě oranžovou barvu, což naznačovalo, že jde o jeden z posledních pokusů. Věděl jsem, že pokud dívce nepomůžu, duše jí vyklouzne z ruky a ztratí se mimo její dosah. Navíc tohle byla hodně vážná situace, vzhledem k tomu, že dotyčná se o chycení duše pokoušela na jeden z jejích posledních pokusů. Rozeběhl jsem se k ní a doufal, že se nebude sama snažit duši chytit.
Jenže člověk může doufat ve spoustu věcí.
A ty věci pak mohou dopadnout úplně jinak.
Dívka natáhla ruce k duši, opatrně ji sevřela a snažila se ji sama dát na to správné místo. Na místo, kam všechny duše patří. Jenže…
Duše vyklouzla.
Změnila svoji barvu.
Z oranžové…
Na červenou…
Doběhl jsem k dívce.
A i přesto, že jsem nebyl schopný ovládat své tělo, mysl dokázala tělo ovládnout.
Byla to Ax!
Ztuhnul jsem.

Neschopen se pohnout, přihlížel jsem možná jejímu poslednímu pokusu o chycení duše.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama